Černouš
Posted by ahasver
(ze světa zeleného internetu)
Zelený život, marketing, strany i dny jsou již nějakou dobu módní (někteří i za zenitem). Zelený internet je teprve v plenkách, přesto netrpí nedostatkem podnětů. Blogger Mark Ontkush například na počátku roku spočítal, že Google s černým pozadím by díky nižší spotřebě energie ušetřil 750 megawatthodin. Tento post Markovi vysloužil čtyřsetnásobnou návštěvnost jeho blogu…
A inspiroval i australskou společnost Heap Media, která se do černého Googlu opravdu pustila a nakonec jej i spustila. Blackle, jak se jmenuje, má podobnou funkčnost jako Google a na úvodní stránce navíc zobrazuje dosavadní uspořené watthodiny.
Takže, až příště budete chtít gůglit, myslete na planetu a blekujte. Jestli na planetu myslíte často, bookněte si TreeHugger nebo House 2.0
PS: planetě pomůžete pouze při používání CRT displeje… používáním LCD pomáháte víceméně pořád
Tags: ekologie, internet, marketing, média, trendy
Zívněte si
Posted by ahasver
(taky trocha Japonska a Islandu)
Na spojnice mezi tím a oním člověk v životě naráží neustále. Například já na ně určitě musím mít zvláštní nadání… Tři z hezčích věcí, které jsem za poslední čtvrtrok potkal, se překvapivě spojily v nečekaném bodě. Ghost Dog, Albín Noi i Malcolm Gladwell se všichni nakonec prokousali k zívání.
Zívání je reflexivní hluboký nádech a výdech. Bývá spojován s nedostatkem spánku nebo stimulace (to když se nudíte). Zívání vás “probudí” a většinou se s ním dostaví příjemný pocit. Často se zívání připisuje nedostatku kyslíku, může ho ale způsobit i “nakažení” od někoho jiného.
Právě kvůli nakažlivosti si bere Malcolm Gladwell zívání jako ilustrativní příklad do knihy Bod zlomu. Gladwell tvrdí, že když si slovo zívání přečtete, pravděpodobně zívnete také. A lidé, kteří se pohybují ve vašem okolí, chvíli po vás. Jak to je ve skutečnosti, zkontrolujte tady nebo ověřte čtením tohoto postu
Zívání se překvapivě věnuje i kniha Hagakure – hned na straně 12. Připomíná kombinaci Receptáře a Gutha-Jarkovského, když učí:
Je neslušné, když někdo zívá před druhými lidmi. Když na někoho přijde nečekané zívnutí, ať si promne čelo zezdola nahoru a pak ho to přejde…
Asi i to patří k cestě samuraje…
BTW, víte, že posledním samurajem nebyl Tom Cruise, ale japonský spisovatel Jukio Mišima?
Ještě podivnější je proklestění se k zívání u Albína Noi. Příjemně mě překvapilo, že Elin Hansdóttir, Noiova láska, ve skutečnosti není mladá krásná herečka, ale mladá krásná umělkyně. Má za sebou samostatné výstavy nejen v Reykjavíku, ale i v Berlíně. Na její projekty se podívejte sami, mě nejvíc zaujala Insomnia – minuta a půl zívání na kameru.
Pokud jste nezívli (ať už reflexem nebo nudou) při čtení tohoto postu, zívněte si společně s Elin, je to příjemné – pokud vám nevadí, že na chvíli opustíte bušidó
Tags: film, island, japonsko, literatura, osobní, trendy
Moudro pro dnešní den
Posted by ahasver
(aneb co Sagmeister i Luhrmann vynechali)
Jednou to přijít muselo. Teď, když už jsem velkej blogger, začnu rozdávat moudra…
Nemluvte o věcech, co byste dělali. Buď je dělejte nebo mlčte – v životě mě věci, které jsem udělal, vždycky mrzely míň než ty, které jsem neudělal.
Tags: osobní
Ghost Dog. Power and Equality
Posted by ahasver
(Always see everything my brother)
Brzké rozloučení s českou kotlinou s sebou nese spoustu plánování a příprav. Jednou z příjemnějších částí příprav se mělo stát i sledování Nebe nad Berlínem a díky němu (a blueskinovi) jsem zjistil, že nejen Wendersovi ale i Jarmuschovi fanoušci se mají na co těšit – na DVD kromě Nebe nad Berlínem vyjde i Ghost Dog.
Zatímco na Nebe nad Berlínem si ještě pár měsíců počkáme, Ghost Doga by mělo být možno zakoupit ode dneška. Rád jsem vyměnil svůj sentiment z padlého anděla a Handkeho za pokoru před charismatickým samurajem a citacemi z Hagakure. Snad je to ten řád v životě, ta jistota, která mi v životě vždycky chyběla, co na Ghost Dogovi obdivuju (nebo mu závidím, těžko říct). Respekt před sebou samým i před druhými… Čest, s jakou umře a kterou zahanbuje své nepřátele.
The Way of the Samurai is found in death. Meditation on inevitable death should be performed daily. Every day, when one’s body and mind are at peace, one should meditate upon being ripped apart by arrows, rifles, spears, and swords, being carried away by surging waves, being thrown into the midst of a great fire, being struck by lightning, being shaken to death by a great earthquake, falling from thousand-foot cliffs, dying of disease or committing seppuku at the death of one’s master. And every day, without fail, one should consider himself as dead. This is the substance of the Way of the Samurai.
Kdo si chce přečíst Hagakure celé, nakoupí v Shakes, pro perly z filmu se podívá na imdb a komu samurajové nevoní, přečte si Handkeho
PS: Kdo má rád rap, toho potěší informace, že DVD bude obsahovat i “izolovaný soundtrack”
Že jsem neposlouchal líp…
Posted by ahasver
(a nerozuměl víc)
Baz Luhrmann, tvůrce muzikálu Moulin Rouge a novodobého Romea a Julie, má na svém kontě i jedno (?) hudební album z roku 99. Dneska už si ani nepamatuju, že hlavní poselství skladby, kterou jsem dlouho hledal, bylo – natírejte se opalovacím krémem. Věřte mu nejenom s tím krémem a pokud vám už není dvacet, jako už není ani mně, snažte se z toho alespoň vymáčknout maximum…
Don’t worry about the future, or worry, but know that worrying is as effective as trying to solve an algebra equation by chewing bubblegum. The real troubles in your life are apt to be things that never crossed your worried mind, the kind that blindside you at 4pm on some idle Tuesday.
celý text zde (4 z 5 ahasverů doporučují)
Ráno
Posted by ahasver
(aneb z Petrohradu do Rudolfina a zase zpátky)
Když jsem se ráno vykopal ze spacáku, deprese a změn v MHD, ocitl jsem se před Rudolfinem připraven na vytržení nebo znudění Neo Rauchem. Nestalo se ani jedno.
Rauchův zvláštní svět složený z disproporcí, ozvěn východoněmeckého socialistického realismu, komiksů a snů, mě oslovil, ale nepohltil. Nevím, jestli to bylo tím, že se nedokážu na nic soustředit, nebo tím, že jsem zlobil a fotil jsem, kde jsem neměl. Nejvíc mě zaujal ten nejzastrčenější obraz v celý galerii – Sucher – a kdo tam půjdete, určitě ho nevynechte. Stejně jako si všimněte fotorealistických detailů a pána s vousy. Já se nejspíš ještě vrátím i když mě Rudolfinum zklamalo… Chybělo mi tam cokoliv navíc než jen chronologický seřazení obrazů.
(Placenta, jediné, co jsem vyfotil – to jsem ještě netušil, že se s ní setkám znovu)
Na cestě zpátky jsem se vydal po břehu Vltavy směrem ke Karlovu mostu, prošel až k Národnímu divadlu, divadlem, kde to hrozně smrdělo, a pak na Karlák… a na Petrohrad
P. S. 1: Když se postavíte naproti Sovovým mlýnům a podíváte se přes zábradlí dolů, uvidíte ryby velké jako moje ruka, jak se srocují u staré boty
P. S. 2: Jestli se někdy zblázním a budu mít auto, tak mu určitě dopřeju tenhle luxus…
Shakespeare a ti druzí
Posted by ahasver
Inspirován blueskinem, pouštím se na tenký led osobních zápisků a vyznávám se ze svojí lásky ke kavárně Shakespeare.
Můj domov mimo domov, Shakespeare a synové, pro mě znamená opravdu hodně. Svědčí o tom i fakt, že jsem za posledních sedm dnů strávil v Shakes víc času než kdekoliv jinde (nepočítám spánek). Můj vztah s tím zvláštním místem, kde barmani klábosí s bezdomovci, cizinci, lůzry i konceptuálními umělci, se pro mě překvapivě velmi rychle rozvíjí a zintenzivňuje.
Když jsem se zastavil dnes večer, přihrnul se ke mně Železňák, barman, fotograf a motorkář, podal mi ruku a že prej má novej účes, že se inspiroval mnou. Dohola to nebylo, takovej sekáč jako já neni, ale beru, že střihnout těch dvacet centimetrů chtělo odvahu.
Poprvé jsem se dneska začal učit, jak se dělá kafe, a jak to tak vypadá, tak se možná někdy za ten pult i postavím. Zatím si za něj můžu skočit pro pití…
V neděli jsem řekl Kristýně “Překvap mě” a výsledkem byl krásnej meloun, kterej přede mě postavila rozkrájenej na kousky, a piškoty s čokoládou. Včera jsem zase dostal domácí buchty. Jarek si ke mně v sobotu přisedl a začal se se mnou bavit. Večer Kajetán dotáčel film, ve kterym asi budu zvěčněn.
Steve mi vyprávěl o svojí práci pro Český rozhlas a společně jsme si zanadávali na poměry v českých médiích. Natalie pracuje pro nadnárodní stěhovací firmu a závidí mi moji odvahu, protože ji její práce nebaví. Steve 2 to má odsud nasměrováno do Latinské Ameriky a jemu zase závidím já.
Je pro mě zvláštní mít pocit, že někam patřím, je zvláštní, mít ho tak brzo. Ale ty zelený kachlíky, červená stěna a bezprostřední lidi – to snad ani nejde vnímat jinak. Určitě jsem si přál jinej domov, než je tenhle, a chybí tady ta nejdůležitější osoba, ale koneckonců – lidé míní, život mění.
Noc je půlka dne
Posted by ahasver
(aneb sedmidenní status report)
Stěhování: 1
Poznáni: Jana, Markéta, Petr, Tomáš, Jarek, Viktor, 3x Pavel (kde se jich tolik bere?), Kryštof, Natalie, 2x Steve, 2x Jakub, Lenka, Dan, Kajetán, Pavla
CD: zakoupena Nina Simone, objevení skladby od Xavíka
Opilost: 5x
Captainn Morgan Spiced: ano, byl jsem to já, kdo je vypil všechny
Kocovina: 0 (kupodivu)
Zhroucení: 1
Příjemná překvapení: 5
Nepříjemná překvapení: 2
Příjemná povídání: 8
Knihy: V + W, Lin-Ťi, Bradbury
Výpověď: 1
Výčitky svědomí: 163
Nové: batoh, stan, Nina, Bradbury, V + W
MP3: stálice + Nina a The Knife
Internet: 2x blogpost, last.fm
Deník: 10 stran
Vedro: hrozný
Spánek: někdy přijde
Tags: osobní
Nic a pohlavek
Posted by ahasver
– Opate, prozraď mi, kde najdu nejkratší cestu, jak se stát buddhou?
– Ty hledáš nejkratší cestu?
– Tu nejkratší, opate – opakoval Jen-Čao, načež mu Lin-Ťi nečekaně vrazil mohutný pohlavek…
– Nevím.
– Dávej pozor, není to těžké. Když budeš mít hlad, najez se, když budeš mít žízeň, napij se, a když budeš ospalý, jdi si lehnout. Po řece nechtěj nic jiného, než aby byla řekou, po hoře, aby byla horou – pravil opat Lin-Ťi, ale ani ho nenapadlo čekat, co mu na to žák odpoví. Obrátil se na lůžku a v tu chvíli usnul.
– Nic! – zněla Lin-Ťiho pohotová odpověď
Šu-La-Ce
Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho
Tags: literatura, osobní
Naprosto Realistický Jedinec Voskovec
Posted by ahasver
S očekáváním a horečkou jsem se pustil do četby korespondence dvou mých oblíbenců – Voskovce a Wericha
Na jedné straně překvapivě strhující dopisy dvou z nejvýznamnějších osobností kulturního dění první republiky, na straně druhé ukázka tradičních slabin českého nakladatelství a editorské a redakční práce…
Fádní a odfláknutý přebal jedné z nejvýznamnějších publikací tohoto roku odráží bohužel poměrně zdařile práci nakladatele. Po diskutabilním rozhodnutí “v řadě dopisů doplnit interpunkci a rozdělení na odstavce” přichází již jen nepříjemná překvapení. Na prvních osmi stránkách se čtenář dočká osmi výrazných překlepů, úvody jednotlivých kapitol – zasazení korespondence do časového rámce – postrádají tolik důležité vhledy do osobního života obou aktérů a místo nich nabízí známou historii s nepodstatnými detaily. Poznámkový aparát překládá z angličtiny slova jako “week” a vyhýbá se vysvětlení termínu “treatovat”. První dopisy jsou výhradně adresovány Werichovi a Voskovec v nich odkazuje na dopisy a vzkazy, které mu Werich poslal – proč o nich není alespoň ediční zmínka, když už v knize chybí?
Všechno to lajdáctví ale bohatě vynahrazuje už obsah několika prvních Voskovcových dopisů. Ať už se člověk zaměří na vztah V+W nebo na Voskovcův sloh, určitě nebude zklamán. Oslovení Jeníku jen naznačuje Voskovcovo prázdno, které se projevuje, když popisuje, kde všude by s W rád byl a k čemu že tam ty bary vlastně jsou, když v nich Jeník nesedí. Voskovec tím připomíná milence a jejich vztah nabývá intenzity, plasticity a intimity už jenom tímhle jedním odstavcem. Zároveň se Voskovec projevuje jako člověk s vynikajícím citem pro jazyk. používá zkratkovitá vyjádření, aby nechal vyniknout svojí hru se slovy. Ta je jeho doménou a díky využívání úsporných obratů se nikdy nezvrhne v exhibici a překombinovaná souvětí. Všechno klouže hladce do krku a v břiše to pak příjemně šimrá
Voskovcův velkorysý projev je lék na nesprávné vnímání jeho osoby jako Werichovy dvojky, roztržitého mladíka z černobílých filmů a toho, který Wericha opustil
Tags: čr, literatura, média
