Mišelinský hotýlek na kopci

(aneb výlety do Berlína po šedesáté-čtvrté)

Chystám se koncem srpna do Berlína. Opět. Naposledy jsem tam byl před čtrnácti dny.

Základní fakta na mojí obhajobu.

  1. V Berlíně stále rostou nové a krásné kavárny.
  2. V Berlíně si lidé staveniště proměňují na pláže, zahrádky nebo stojací wishlisty.
  3. Napředposledy jsem v Berlíně byl v září a moc jsem si to neužil.
  4. V Berlíně mi jde dýchat. Líp a víc a svobodněji… Usmívají se na mě sympatičtí muži, mrkají na mě sympatické ženy. Nebo naopak. Každopádně se usmívají a mrkají všichni.

Obyčejně v Berlíně bývám v hostelu, blízko lidem, blízko ruchu, za smysluplnou cenu za 6hodinový pobyt v posteli denně. V poslední době jsem si oblíbil Industrie Palast hostel, který funguje cca 2 roky a nachází se na skvělém místě – na konečné U1 a počáteční M10.  Vedle něj stojí přibližně stejně starý Michelberger Hotel. Stará tovární budova přecpaná skvělým designem, kterému z nedostatku slov přezdívám berlínský – neidentifikovatelnou směsí domáckého skandinávského stylu s ost-designem a kreativitou Berlíňanů. Už dlouho na Michelberger zpovzdálí mrkám, on mrká na mě, kroužíme okolo sebe…

V srpnu pojedu do Berlína s někým speciálním, takže je nasnadě, že bych rád výlet speciálně ospeciálnil, když už je k tomu v Berlíně tolik příležitostí. Jednou ze speciálností se tedy stane (pokud nabídne místnost s okny na západ) právě Michelberger Hotel. A všem, kteří tam nebudou, nabízím k ochutnávce aspoň něco málo berlínského designu.

the-michelberger-hotel-berlin-3

the-michelberger-hotel-berlin-5

the-michelberger-hotel-berlin-2

the-michelberger-hotel-berlin-6b

Pokud se vám přístup Berlíňanů k designu (a životu) líbí, stejně jako hotel Thomase Michelbergera, hotel provozuje vlastní, poměrně živý blog, sdílí se světem příběh svého vzniku a vůbec dělá spoustu dalších zajímavých věcí.

Tags: , ,

dnešek

(aneb jak to je)

za dnešek jsem:

  1. zpracoval cca 450 emailů
  2. zadal cca 40 větších či menších úkolů pro designy, programování, debugging a editory
  3. upravil kód 18 stránek
  4. hodinu prezentoval
  5. dvě hodiny diskutoval o tiskové konferenci a svojí úloze v ní
  6. strávil 16 hodin v open-space

to poslední je nakonec asi to nejhorší

Tags:

statusy i.

(pod vlivem)

Mám iPhone. A čtu Jirku Vaňka, Jirku od Silvie, co mi rok dělala důvěrníka a občas myla naše nádobí a co je od ní Míša, co tuhle nevděčnou roli převzala a co teď taky občas myje nádobí nebo taky má kočku a co je především od Jakuba, co je od něj Silviin Jirka. Vaněk. A je obleva v lednu. A já mám vlasy a dlouho jsem nic nenapsal. A Jirka, teda ne já ve třetí osobě, ale Vaněk, teda Fiksu Pojka, jo. A jak ho tak čtu, tak mu to závidim. Tak aspoň na chvíli, jako pokus, za pomoci nejmodernějších technologií, znova, zpět, sem. Začnu s nerealizovaným statusem pro FB.

znate tu chvili nepatricny jasnozrivosti uprostred smrtelny unavy? tu prepjatou strizlivost po devatym panaku? buhviproc tak ted vypada muj zivot… chci spat

ps: za poslední dva měsíce jsem nakoupil 7 párů bot… tak nevim

pps: hudební objev za poslední měsíc jsou tyhle Arcade Fire, co jsem nikdy ani moc neposlouchal.

Tags: ,

sen

(po dlouhé době, tedy s pozitivním příspěvkem)

po krátkym kafi s lenkou potkávám při odchodu z kavárny petra. petr nevypadá dobře, je nevyspalej, rozcuchanej, zjevně má problémy s alkoholem. mám napůl radost ze setkání,  napůl je mi ho líto a tak ho chci někam zatáhnout. petr sám navrhne hospodu. na hospodu vypadá překvapivě čistě a hezky, má velkou výlohu a dřevěný židle, a prý ji provozuje vietnamec. čekáme na lenku a  vietnamec se přátelsky, ale trochu zlověstně usmívá. petr si objednává guláš nebo něco jinýho v zemitý, načervenalý barvě, a já postávám s pivem. obklopí mě personál, nejistě koktám, že mají hezkou hospodu a trochu se bojim jejich zlejch, mírně znetvořenejch obličejů. vietnamec vyzve svoje kolegy, aby se zamysleli, jestli ode mě nemůžou něco potřebovat. požádají mě o česnek, stačí stroužek… zaplatím a jdu pro česnek, vezmu rovnou celou hlavičku, jinak to ani nejde. vrátím se zpátky do hospody, kde je zábava v plném proudu, stále v tom samém osazenstvu, jen petrovi přibyl nový přítel, jak už to tak s ním bývá. všechno je mírně zlověstný a trochu jako před výbuchem. stojím na baru, kde všichni platí, je to krátkej dřevěnej pult a já si klepu hranou koruny pro tupou ozvěnu dřeva. pak si uvědomím, že už jsem platil. petr s sebou má novýho přítele, ke kterýmu teď směřujeme. já i lenka se vydáváme po vlastní ose tramvají. místo je okolními obyvateli označeno jako "ten dům, kde nedávno skočil ze schodů do sklepa kluk v masce spidermana a zabil se". petr ještě něco dozařizuje. u kamaráda doma je na plotně vystydlé jídlo, karbanátek a brambory. nevypadjí moc vábně, ale nic jsem  nejedl… vrazím je do trouby  aohřívám. když konečně dorazí petr s podivným přítelem, nabízím z jídla i jim. namísto čehokoliv mi  "hostitel" vezme iphone a zastrčí ho do zásuvky. petr nám nadšeně vysvětluje, jakej je jeho přítel skvělej. jeho byt vypadá jak z osmdesátejch let, je podivně spletitej a disponuje balkonem. přítel má ve tváři pořád zlověstnější a zlověstnější pohled. chodí za mnou jeho kočky, takový angorský, jedna má srst trochu jak míšina, obě mají zlý voči, jak to kočky umí. nechtějí mi dát pokoj dokud je nezačnu hlaadit. k jedný z nich, tmavý, přiblížím ruku a ona vezme do pusy můj malíček a začne ho chamtivě sát. trochu to bolí. prochází okolo mě lenka a říká, že to nevypadá dobře, že se petr bude s tím člověkem prát. neodejde, dokud se s ní nevrátí i petr. mezitím nás mine petr s přítelem a rozebírají fiktivní letopočty fiktivních válek. severská válka, kdy holandsko napadlo itálii, v roce 1912. ale ne, já přece myslel, že to bylo jinak! nechce se mi tady už být. přítel se na mě s úsměvem otáčí (a jakej je to úsměv, bojím se, že i teď z něj mám husí kůži) a já mu koktavě vysvětluju svůj pokus o večeři. je v něm tolik zlýho. s úsměvem nadzvedne utěrku  na pekáčku a ukazuje, kolik ještě sekačky má. celej štrůdl. kývám hlavou a chci pryč, moc chci pryč. lenka ne. jdu do obýváku (celý byt je konstruován jako L s úzkou dlouhou kuchyní hned za vchodem, která má po pravé straně kuchyňskou linku, vzadu stůl a vlevo, před vchodem na balkón, lednici. po pravé straně, na začátku i konci kuchyňské linky jsou vchody do obýváku, ošklivý místnosti s tetičkovským hnusoretro designem. tam na mě číhají kočky. vedle vchodu do ložnice (po vstupu do obýváku na pravé straně v zadním rohu) čeká i můj iphone. vyndavám ho ze zásuvky. cestou do kuchyně si beru nožík. je ostrý. kočky jsou mi v patách a najednou jsou i v kuchyni. přítel už má znetvořený obličej, zlej, ošklivej, mám z něho husí kůži právě teď, když to píšu. blíží se ke mně. nevím jak, ale podaří se mi ho vyhnat ven. běží schodištěm, který má uprostřed velkou  díru, teda tu za zábradlím.. utíkám ven a z posledních zbytků sil po něm hodím nožík. zraní ho do nohy. začne kvičet, ošklivě, jak podsvinče. utíkám za  ním a chci ho zničit, zabít. doběhnu k němu a zvednu ho do výšky. najednou je z něj ošklivá ženská středního věku, trochu tlustá. přehodím ho do mezery mezi schody a letí dolů. hotovo. o půl patra výš se ke schodišti rozebíhá kluk v masce spidermana. skočí

probouzím se

zaznamenáno mezi 5:06 a 5:26 18. 10. 2010, se zavřenýma očima

Tags:

Havířinou vonící

(o výletu a kousek navíc)

V sobotu ráno sedáme do Fauvé (po čtyřech hodinách spánku unaveni k smrti) a vyrážíme do holešovické tržnice. Zeleninové tržiště je zaručeně jeden z nejlepších způsobů, jak v Praze začít den. Po koupi několika kil vitamínů a obří kytice gladiol obléknu kravatu a pokračujeme do Čáslavi. Na náměstí s gotickým kostelem a modrobílým domem zdobeným šlehačkou se účastníme “Ano”, “Ano” obřadu. Rychle, bez otálení, se vzdalujeme do Kutné Hory, kde začíná výlet

Až někdy přijedete, vězte, že severní strana centra, okolo Václavského náměstí, je prostá turistů. Odůvodněně. Po peripetiích (oběd s vůní přilehlého suchého záchodu) objevujeme novou Galerii Středočeského kraje v bývalé jezuitské koleji. Prázdné prostory s čerstvě položenými podlahami, vůní dřeva a zdobným kováním se dají procházet s otevřenou pusou hodiny. Bohužel vám to, pokud jste to tento víkend nestihli, dopřáno nebude, mimořádná akce s jeho koncem ohlásila i svůj. Svatá Barbora, terasa vedle s nádherným výhledem, jižní historická část (ta krásnější) s kavárnou (krásnou, ale s nemilou obsluhou). Pokračuji ve svém zvyku pořizovat si vinné suvenýry z cest, a tak se mi doma chladí kutnohorské, pozdněsběrové i rulandské a především šedé.

Zámek Kačina, honosící se v průvodcích krajinářským parkem, nás překvapuje, překvapivě, zámkem. Park projdeme bez všímání, ale ze zámku jsme u vytržení více než hodinu. Nádherná sloupořadí lemovaná bílými lavičkami, velkoryse prázdné nádvoří, bílé francouzské okenice. Chotkové si uměli žít…

Bohužel, celý den je zataženo, bez širokáče nemá smysl gotiku ani empír fotit a tak se budete muset spokojit s pohlednicemi, ulovenými v kutnohorském antikvariátu.

pulkruhy

kruhy2

kruhy

lyzarka

gymnasta

atleti

PS: Asi se dá tak trochu pochopit, že se sem začínám vracet. Se mnou i obrázky a psaní. Snad brzo i o něčem přínosném.

Tags: , , , ,

Někdo má hrad…

… já třeba tohle 

stul4

stul1

stul3

kurkuma

sutnar

pola_ramecek2

knihovna

pola_ramecek

amarylis

amarylis2

Tags: ,

Fauvé nach Ostzé II.

(aneb Jak to všechno bylo)

DEN 1: Sobotní polední příjezd do Postupimi oslaven objížďkou rozkopaným centrem a květinovou kavárnou. Park Sanssouci, malé Versailles Velkého Fridricha, mě ohromuje svým hýřivým luxusem a rozmařilostí. Podezdívky vykládané malachitem a mořskými mušlemi, plejádou polodrahokamů, sochy z bílého mramoru a symetrie zeleně evokuje doby, kdy peníze skutečně nebyly problém. Na naprosto neuvěřitelný zážitek vršíme ještě bloudění po Postupimi při hledání Einsteinturm, expresionistické stavby připomínající Gaudího a Vetřelce. První večer v kempu překvapuje komfortem a rukama, které se rozpomínají na stavění stanu (na konci výletu je již ze mě expert, který dvouplášťový stan s předsíňkou staví za 12 a složí za 8 minut).

DEN 2: Neděle ráno se nese ve znamení přerušovaného S-ka, které nás do B. veze hodinu. Berlín je úchvatný, jako vždycky, v centru se potí dobrovolníci dozorující maraton a my se uklízíme do stínu blešáků a kaváren na Prenzlauerbergu. Na Arkonaplatzu si koupím mikinu "Praha" pro chladné noci ve stanu, kovový parohy i s jelínkem a námořnický knoflíky. Můj nejoblíbenější blešák v Berlíně si upevňuje svoji pozici. Pokus vykoupat se na Sprévě překazili maratonci, kteří mají v Kreuzbergu cíl a party. Další dvě kavárny, večeře u břehů Sprévy na pohupujícím se molu. Luzia zkouší můj sentiment a vydrží se mnou až do usnutí. S-ko, za dvacetpět minut šťastné shledání s Fauvé na odkladném parkovišti v Postupimi, cesta domů a spát.

DEN 3: MOŘE! Ale až večer. Mezitím popojíždění po Německu, návštěva Naturschutzgebiet Müritz, koupání se v krásném jezeře (příprava na mělké vody Baltu), zastávka v malém městě Güstrow s krásným zámkem, hrázděnými domky, kostelem a kavárnou. Vyhnout se Rostocku a konečně přistát na pláži, u moře plného medúz, chladného větru a zapíchaných kůlů. Racci na nás do noci křičí, asi proto, že před spánkem dlouho sedíme na pláži a kouříme.

DEN 4: Na chvíli máme Bibione – vyvalíme se mezi nudaNěmce, povětšinou tlusté a staré, a stejně jako oni se pečeme a občas to jdeme utopit do 22celsiového moře. Lenošení uzavírá kávička na pláži a pak už nasedáme do golfového žabince – řídím! U brány kempu se střídáme :) Rostock nás ospale a pošmourně vítá, největším zážitkem je dok loděnice předělaný na příměstské obchodní centrum (ať žije udržitelný rozvoj). Podruhé (a naposled, zato pořádně) bloudíme při odjezdu a nakonec i vypouštíme večerní výlet do Warnemünde. Citronový Beck porazil víno na plné čáře a od této chvíle vévodí našim večerům na východoněmeckých plážích. Dvě basy se na konci výletu vejdou i do Fauvégolfu.

DEN 5: Odjezd z Rostocku, kalupem přes Kühlungsborn, který je přes svoje švédské jméno plný německých důchodců a pestrobarevných plážových budek (Strandkörbe), a Rerik, rybářskou vesničku, ve které si nakonec nedám rybu. Unaveni sebou i neplánováním přijíždíme na zázračný ostrov Poel. Přivítá nás malebná selská krajina, koně a krávy pasoucí se na mokřadech, slunce a mraky. V poloprázdném kempu u moře obdržíme klíč k pláži a hned ho využíváme. Po chvíli brodění, čtení a opalování se, jíme večeři a plánujeme další cesty. Náš kemp se jmenuje Leuchtturm, a tak s "No future" a bojkotem plánování vyrážím(e) hledat maják. Po majáku nalézáme i pláže s barevnými útesy, kde trávíme čas vzdycháním a focením. Poel u nás vyhrává na plné čáře a proto na něm setrváme ještě dva dny.

DEN 6: Poelská turistika. Po dopoledni stráveném v polích objevujeme Naturschutzgebiet na severní straně ostrova. U Poelu se nachází miniostrůvek, který oplývá vzácným ptactvem, neuvěřitelně mělkým mořem a nádhernými obrazy. Bere nám dech několik hodin, chvíli společně s nádhernými mladými lidmi, kteří se kousek od nás opalují nazí (první a poslední hezcí nudisté). Když už se nám zdá, že hladina kýče byla navršena přesně na hladinku, ujistí nás o omylu tři slečny, které projíždí mořem na koních. Štípne mě vosa, všechno je skutečnost! Cesta lesem, průhledy na moře, učím Lenku fotit se zrcadlovkou a používat polarizák. Ve vesnici Am Schwarzen Busch si dám vytouženou rybu (ucházející) a radler (vynikající). Pak už nás čeká jen chvilka focení (k ničemu) u mokřad a polí a večer na pláži s obligátním citronovým Beckem a hřebíčkovou cigaretou. Kousek od nás si hraje velká německá rodina a mě znovu překvapuje, jak klidní a pozorní k sobě jsou. Večer u pláže končím tím, že podlehnu všeobecnému nátlaku a okolo jedenácté se nakonec opravdu svléknu a koupu v moři. Krása

DEN 7: Loučení s Poelem. Obrážíme oblíbená místa a poprvé nám nepřeje počasí. Nijak nám to nevadí, stejně si pláž i moře užíváme. Nakonec odjíždíme a z okýnka se loučím s vodní masou. Do října nebo listopadu se asi vidíme naposled… Odpoledne přijíždíme do Lübecku. První krásné město po Berlínu, cihlové katedrály a kostely, v jednom z nich si opatřuji originální tisk z Guttenbergova stroje. "Der Herr ist mein Hirte – Bůh je můj pastýř…" Lübeck je město marcipánu a tak jako každé větší město dnes má svoji čokoládovnu, má Lübeck svoji marcipánovnu. Na pultech leží prasečí šunky, kuřecí stehýnka, jablka, banány nebo vánoční stromečky – marcipánové laskominy. Skvělý dort jíme ve stínu platanu, který nepotřebujeme, protože slunce pořád nesvítí. Když si prohlédneme krásné dvorky ve starém měste, najdeme tu nejkrásnější lübeckou kavárnu, kousek od přístavu. Sotva usedneme, slunce se vzpamatuje. Vetešnictví, přístav, dům Buddenbrokových, spousta achání, velký déšť, před kterým se krčíme pod mojí námořnickou bundou. Zelený žabinec na nás čeká na nejdražším placeném parkovišti za celou cestu a jedeme na čtyřhodinovou odyseu po dálnici směrem na Postupim. Nejhorší řidiči jsou poláci, fuj, hanba. Noc v kempu strávíme omylem zdarma.

DEN 8: Černé svědomí z nezaplaceného kempování mě ráno vyhání ze stanu před šestou a tak se procházíme okolo jezera a zkoumáme okolní domy a parkující plachetnice.  Z široké nabídky nemovitostí si nakonec vybíráme římskou vilu s barokním andílkem na zábradlí. Máme štěstí – je zrovna na prodej nebo vermietung. Po snídani odjíždíme do Alexandrovky, postupimsko-ruské kolonie pro ruské zpěváky. Mezi roubenkami z jiného světa si mojí zrcadlovky všímá okolo procházející mladík a chce se bavit o fotoaparátech… Bez kafe a spánku mozek odmítá sloužit a zmůže se pouze na "Das ist ein analog" a "Ja". Mladík se i tak povzbudivě usmívá a zůstane posledním člověkem, se kterým se v Německu bavím. Jedeme domů, s bezvýznamnou odbočkou v Pirně, překročení hranic provází znechucení z českých silnic, bordelů a vietnamských stánků. Jsme doma…

Fotky

Z důvodu množství jsem na Flickr dal náhodný výběr fotografií. Pokud má někdo zájem spatřit všechny, jsou mu k dispozici v galerii.

Tags: , , ,

Fauvé nach Ostzé

Už je to tak… Po několika nevydařených řidičských pokusech se vypravujeme autem do Německa. Naštěstí se vinou mých spolucestujících má role v samohybu omezí na pouhé připoutání/odpoutání a případné přepínání mezi interprety pečlivě vybranými pro cestu (PSH, Xavier, Lюк, Goldfrapp, Kate Nash, Justice…). Mými společníky budou Lenka (řidič) a krycí jméno AKU 49-72 (řízený). 

Čeká nás Postupim, Berlín, Müritz, Rostock, spousta baltského pobřeží (ostrov Poel, kamenité pláže), Lübeck a Hamburk. Tedy – aspoň si to teď myslím. V rámci rešerší (koupě Lonely Planet Germany, hodiny na Google maps, technická příručka Golfu) jsem zavítal i na Flickr. Můj oblíbenec Godi má pěknou řádku holgofotek z Baltu. Protože moje Holga je v dlouhodobé zápůjčce a ode mě  se žádné nádhery nedočkáte, podívejte se cizím okem, co mě (snad) nemine…

PS: Pokud by se vám stýskalo, pak mezičase doporučuji k samostudiu Kinetic Typography nebo Felliniho.

Tags: , ,

mein koffeinvoll berlin

Po deseti měsících jsem zavítal do města na Sprévě. Spojeno s velmi příjemnými i velmi nešťastnými vzpomínkami mě pokaždé překvapí rozporem mysli, který u mě cestou nastane. Snídaně v jídelním voze tuhne v krku a nechce proklouznout, Česko mě před hranicemi svírá svým Švýcarskem, mlhou, labským chladem a pískovcem. První německé nápisy upomínají na dávné MMS a první půlnoční dobrodružství na hranicích. Aber jetzt sind wir grenzenlos…

Berlín mě přivítal v Kreuzbergu – Milch&Zucker oranžová kavárna, první gay (z mnoha) sedící vedle mě, první ristretto (z mnoha) s mlíkem. Procházky přinesly čumendu na prvních dvou blešácích, objevení hasičské fontány a skvělého vetešnictví. Vprostřed deště jsem zmobilizoval telefonické sítě a SMS konverzací odhalil otevírací dobu Neue Nationalgalerie (foto) s Miesovou fasádou venku a skvělými surrealisty uvnitř. Večer mezi provazy vody uplynul pod markýzami a v průjezdech Kreuzbergu, v obchodech s módou a kavárnách s toasty.

mies

Shodou okolností a po loňských narozeninách i plánů, moje neděle v Berlíně začínají i končí na Prenzlauer Bergu s malými odskoky na Hackescher Markt. Vždycky je to skvělá neděle, nejlepší, jak jde. Spousta krásných kaváren, spousta krásných lidí, spousta zážitků. Po roce jsem se znovu vyfotil ve fotobudce a asi jsem se opravdu změnil. Indonéská kuchyně k obědu a kombo kaváren Glücklich (Kauf dich glücklich a Glücklich am Park – foto), bleší trh na Arkona Platzu, kde mají vždy něco super. Nepršelo a večer mě náhoda zavedla na festival mladých designérů v rámci berlínského Fashion Weeku. Pokud cestujete, určitě tu a tam zkuste nastoupit do tramvaje a říct si “na čtvrtý zastávce vystoupim”. Dělám to často, funguje to skvěle
Večer jsem skončil jeden a půlem objetím Berlína po Ringu a četbou Shitaa.

fashionstore2

Pondělí byl nákupní den. Skvělá snídaně, croissant s marmeládou a kávou, a pak už MUJI a Fred Perry, kde jsem si koupil boty, co jsem si vybral loni. Po utracení spousty peněz a krátké procházce po Alexplatzu (foto) jsem odjel do “laciného” Kreuzbergu na sushi/oběd, koupit skleničky a do poslední nové a skvělé kavárny Luzia na Oranienstrasse, která stejně jako řada pražských kaváren oplývá zatuchlostí a polorozpadlým zdivem. Nicméně i polorozpadlé zdi se dají v interiéru využít namísto zakrývání a výsledek byl/je velmi podařený. Poslední chvíle v Berlíně jsem využil na rychlý přesun do Glücklich am Park na poslední kávu a vafle.

alex3

Celou cestu jsem nafotil na mobil – fotky k vidění zde.
Nafotil jsem i půlku filmu v mym kompaktu Olympusu Trip 35 – série fotek zde.

Tags: , , ,

A vlastně… Proč ne?

Žiju

Asi jednou za rok se ocitnu na koncertě hiphoperů… Většinou se tak stane díky W.W.W., objevu, který mi přinesly 4+4+4 Dny v pohybu před čtyřmi (?) lety. Minulý týden jsem poslouchal démonického (byť ne tak vyzáblého) Anděru v podzemí klubu Futurum na Smíchově. I díky účasti Peťo Tázka jsem se vrhl mezi hromadu kluků s rovnýma kšiltama, vějíře rukou ve vzduchu, poskakování a ohlušující randál. Postávaje u sloupu jsem s minimem pohybů ochutnával rytmus a zlobu jednotlivých úderů, WWW jsem vychutnával s nezměněnou pozicí, zavřenýma očima a zaujetím pro text. Naděje umírá poslední, ale prý na ni také jednou dojde…

Asi jednou za pár měsíců se ocitnu na vernisáži. Naposledy to byli diplomanti AVU ve Veletržním paláci. David Böhm mě překvapil narcistní instalací o své osobě s nápisy lokalizujícími jednotlivé exponáty zvenčí expoziční krabice. “Jak si myslím, že vypadám”… Pestrobarevní aváci, někdy s křečí, někdy bez, Petrovy Štěchovice, ochutnávka rakety s nesnesitelným kouřem, absolventi Beranova ateliéru.

Asi jednou za… čas se ocitnu na koncertu České filharmonie. Naposledy včera, kdy v závěru sezóny filharmonici vytasili s Rozmarnými variacemi na Jarní píseň od Mendelssohna-Bartholdyho. Skladby od Trojana, které “jako by” napsal Bach, Mozart, Smetana, Stravinskij nebo Luis Armstrong, by asi překvapily ledaskoho (třeba mě), kdo pořád očekává deklarovanou vážnost vážné hudby. Škála posluchačů zahrnující: turisty čtoucí průvodce Prahou, Japonce bez fotoaparátů, Čechy ve špatně padnoucích oblecích, paní ve středním věku, která se při poslechu předehry k Noci svatojánské nechala natolik unést rytmem, že málem přepadla ochoz balkónku. Mimochodem – skončila velkou extází, při které se začala pomalými a rozvážnými pohyby vysvlékat z šály…

Žiju, tu a tam chodím na výstavy (cca 1 týdně), tu a tam chodím na pikniky, na koncerty, na jógu. Často do kaváren a všem doporučuju tu v Leica Gallery. Žiju, i když se to nezdá. Žiju, i když se tomu občas sám divím. Tu a tam

Dík všem, kdo mě dosud máte ve čtečce

PS: V poslední době hodně čtu. Asi už nečtu moc jiných než dobrých knížek, přesto bych určitě rád sólo zmínil Dotazník od Jiřího Gruši – přečtěte si ho :)

Tags: