Manuální zručnost
Posted by ahasver
(aneb Zrození sekery)
Mám rád Vimeo. Častěji než kdekoliv jinde tam lze najít videa se zajímavým obsahem zabalená do blyštivého pozlátka kvalitního vizuálního zpracování. Mohou se dotýkat módy (2, 3), foto editorialů nebo mít čistě informační hodnotu, ale v poslední době často představují životní styl vzdálený od naší každodenní rychlosti, stresu a konzumu. Ty pak jsou blyštivější a přitažlivější než sebenaleštěnější vizuální pozlátko. Příkladem můžou být videa od Kinfolku nebo klip The Birth Of A Tool.
“It is a tragedy of the first magnitude that millions of people have ceased to use their hands as hands. Nature has bestowed upon us this great gift which is our hands. If the craze for machinery methods continues, it is highly likely that a time will come when we shall be so incapacitated and weak that we shall begin to curse ourselves for having forgotten the use of the living machines given to us by God.” – Ghandi
PS: Příště možná dojde na Stockholm, vyjížďky na kole nebo pražské kavárny.
Okouzleni Brnem a Tugendhatem
Posted by ahasver
Tags: architektura, brno, imprese
Odpoledne
Posted by ahasver
Sedí v kavárně, čte Wild Sheep Chase a čeká… Občas vyloví černočerný deník a černě do něj něco napíše. Čeká.
Mistral znám už dlouho. Kdykoliv jsem v okolí Staroměstské, zasednu v zadní části mezi nahrubo nahozenými stěnami, vedle květináčů s rozmarýnem a dobromyslí, v blízkosti stromů. V přední části je Mistral plný skla a světla, lidí a jednoduchých dřevěných stolů a židlí. Uprostřed najdete bar, za kterým vám připraví poměrně dobrou kávu, která může následovat po vydařeném obědě – ty v Mistralu sice neumí na světové úrovni, ale příjemnost prostředí to bohatě vynahradí. V neposlední řadě ji doplňuje i dětský koutek, malá kajuta plná hraček, domečků a papírových koní.
Zvednou se od stolu a prochází se světem křiklavě barevných kýčů, sedí ve ztemnělém sále, drží se za ruce a sledují fresky Sixtinské kaple.
Rudolfinum do Prahy zas jednou přivezlo světové jméno, tentokrát v podobě Davida LaChapelle. Pokud trochu znáte jeho tvorbu, připravte se na mírné zklamání – nejznámější fotografie v Rudolfinu nenaleznete. Zato vám výstava zprostředkuje vývoj umělce, od černobílých nearanžovaných fotek s neznatelnými náznaky pozdějších “umělin”, přes biblické výjevy po politickou angažovanost a kritiku současného světa.
Večeří a řeší s obsluhou otevření nové pobočky, dělí se o koláč a kafe pije jeden sám.
Home Kitchen je pro mě oáza uprostřed Prahy, místo, kam se už dva roky rád vracím. Přestože jsou moje návštěvy v tomhle “bufetu” s domáckou atmosférou poměrně řídké, lidé v obsluze si mě pamatují a tak nezůstává jenom u příjemných chuťových zážitků, ale vždy je doprovází i příjemná konverzace, ve které zdomácněla témata mojí nikdy neotevřené kavárny, Berlína a dlouhodobě “zatím” neotevřené pobočky Home Kitchen. Pokud se vám nějakou záhadou návštěva Home Kitchen vyhýbá, neváhejte… Těch stopadesát korun jde v centru za oběd lépe utratit jenom těžko.
Oči upírají na abstraktní konstrukci na jevišti a na víčka Filipa Rajmonta mrkající rychlostí letu kolibříka. Mlask!, ozve se hledištěm a rty mima se špulí, zatímco jejich se otočí koutky vzhůru.
Zlatým hřebem mých divadelních zážitků za uplynulých pár měsíců (ono jich nebylo zas tolik hodně), ale i včerejšího večera, se stal Čapek feat. Janáček (remixed by Robert Wilson), aneb “Věc Makropulos” v Národním divadle. Světově nejuváděnější česká opera z Janáčkova pera se v Národním divadla dočkala pod taktovkou legendy experimentálního divadla mnohem stylizovanější formy. Na hraně mezi činohrou a operou pracuje především s barvami a komikou Čapkova textu. Vizuálně strhující podívanou doprovází herecké výkony, které odkazují na éru Osvobozeného divadla, mimy a japonské divadlo Kabuki. Konkrétně postavy Janka, Emmy, vypravěče s hůlkou, ale i Kristíny, která mi v některých momentech připomínala Dorotku na cestě do země Oz, vás nenechají vydechnout.
Zkušení diváci moderního divadla mávnou rukou, mírně znudění a otrávení, ale pokud jste nenároční diváci jako já, budete nadšeni.
Večer končí usazeni v Bukowskim, přes davy mrkají na Viktora za barem a upíjejí rum, každý ve svém koktejlu.
Tags: divadlo, fotografie, jídlo
Bento box
Posted by ahasver
Když jsem v pátek přišel odpoledne domů, na stole ležela červeno-bílá pruhovaná krabička. Nevím jak vás, ale mě balící papíry od Papelote vždycky potěší bez ohledu na obsah. Koukl jsem na nápis “Všechno nejlepší k narozeninám”, a protože mám dárky rád, jenom jsem pokrčil rameny nad skutečností, že narozeniny jsem měl už dávno a všechny dary byly už předaný, a jal se rozbalovat…
Vždycky papír rozbaluji přepečlivě, abych si ho mohl v případě výjimečných událostí uložit do krabice výjimečných věcí, takže na mě teprve po chvilce vykoukl skvělý Bento box.
Většinu dní v roce k obědu jím jídlo, které si sám uvařím. Proto mi box udělal velkou radost. Můžete v něm rozdělovat jídla podle složení i skupenství, má praktické pouzdro i misku na omáčku. Asi si ještě pořídím větší variantu. Bento mi zároveň připomnělo dobu, kdy jsem sledoval Flickr a na něm mamichan, americko-japonskýho bento geeka (v ženském podání). Její set お弁当 obsahuje 828 obědů v japonském stylu.
PS: Pokud si také sami vaříte, prozkoumejte služby Gojee.com a Keeprecipes.com.
Stereožvejkačka uvádí…
Posted by ahasver
Příznačně přes design obalu alba od Scotta Hansena jsem jednoho dne narazil na nezávislou produkci coververzí známých alb – Stereogum Presents… Dnes o Stereogum tweetla Maria Popova, alias Brainpicker, moje oblíbenkyně z poslední doby, a přivedla mě ke zjištění, že alb existuje víc – a tak se mi postarala o zábavu na celý den.
Stereogum.com byl (dle informací na webu) jedním z prvních mp3 blogů, chlubí se svojí nezávislostí a především tím, že jako jeden z prvních informoval o nebo dokonce podporoval některé ze současných superstar – ať už jsou to moji oblíbenci Arcade Fire, nebo Kanye West. Není tedy divu, že server získal mnoho přátelských vazeb na současnou indie-pop-alternative scénu.
A právě s ní tvoří coververze skvělých alb z devadesátých let. My Brightest Diamond, Amanda Palmer nebo Atlas Sound stojí podepsáni pod remaky skladeb z alb Post od Björk, OK Computer od Radiohead a Automatic for the People od REM. Pro ty z vás, kdo svojí pubertu neprožili v devadesátých letech – to je (popořadě) Hyperballad a It’s Oh So Quiet, Karma Police a No Surprises a Everybody Hurts a Nightswimming.
Jako důkaz, že alba stojí za poslech, přikládám video se skvělou coververzí It’s Oh So Quiet od Bell. Ve videu se “mihne” i zmiňovaný obal.
Tags: hudba
Wanker off, madman
Posted by ahasver
Taky to znáte? Večer jdete do planetária, jen abyste příští den v rozečtené knížce přelouskli nahodilou pasáž o nebuliu? Nebo vás někdo vezme na výstavu Oskara Kokoschky a druhý den o něm vedete zasvěcenou konverzaci s kunsthistorikem, kterého jste právě poznali… Já mám tyhle okamžiky rád, vždycky mě ukotví, dávají mi pocit, že svět funguje, jak má.
Podobný zážitek mi dnes připravili Misfits, můj nový oblíbený seriál.
Misfits
Nepravděpodobní hrdinové již sklidili kdejaké ceny akademie, české lvy, francouzské palmy, maliny, medvědy a všelikou další faunu a flóru. Klišé. Ale nepravděpodobní superhrdinové? Těch asi moc není, ale jsou jimi třeba právě Misfits, banda mladých pseudodelikventů (ano, i ukradené bonbóny se počítají), která při bouřce s padajícími trakaři získá superschopnosti — pokud tedy jste ochotni považovat to, že kdokoliv se vás dotkne, začne vykřikovat “Seš sexy kunda, chci ti pochcat kozy” a chce vás znásilnit, za superschopnost. Hrdiny seriálu po bouřce nenapadne nic lepšího než s pomocí nově nabytých schopností spáchat vraždu a pak už se to s nimi jenom táhne… A co se s nimi táhne? Zjistěte sami.
Misfits provází skvělá kamera, která většinu času připomíná tilt-shift fotografie, soundtrack připomínající náladu Donnie Darka a hlavně humor – britský, břitký, mezinárodní a všesrozumitelný. A taky… Nějaká ta BAFTA proběhla.
Mad Men
Don Drapper je idolem všech frustrovaných pracovníků marketingu, nadějných agenturních kreativců, povýšených staromilců i naivních sekretářek. Pete Campbell je prototyp slizouna, vlezdoprdele a křiváka, někdo, koho můžeme všichni svorně nesnášet. A Betty Drapper v každé epizodě trpělivě předvádí, proč Julianne Moore za svůj výkon v Hodinách získala pouze nominaci na Oscara. Mad Men, pracovníci reklamní agentury v New Yorku na začátku šedesátých let, pohánějí kupředu můj druhý současně oblíbený seriál. Vidím ho po třech letech znovu, takže se o něm zmíním i tady, protože tehdy jsem sem přestával psát.
Dokonalé kostýmy a výprava, jež berou dech, dramatické zápletky a jemné finesy herectví známé z těch nejlepších filmů. Mad Men vás hravě přenesou o 50 let zpátky, do doby, kdy ještě žili praví muži, společenské role nebyly po srandu králíkům a ženy chodily vybraně oblečené i věšet prádlo.
PS: Abych nezapomněl – dnes ráno jsem si četl v The Rest Is Noise: Listening to the Twentieth Century o úvodních tónech Zarathustry, které o několik hodin později zazněly právě v Misfits.
PPS: Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Richard Strauss, alespoň podle Rosse, s posluchači tak trochu zametal. Například tím, že v úvodu opery Salome použil sekvenci tónů známou do té doby jako diabolus in musica pro její neblahé účinky na lidský sluch. Myslím, že to patří k takovým těm drobným radostem, které si jako génius můžete dopřát… A já díky tomu přejel dvě stanice metra.
Dentální hygiena De Luxe
Posted by ahasver
Občas mám sice, pravda, pocit, že moje péče o zuby je deluxe sama o sobě – zrovna jako minulý týden, když jsem přesedlal na mezizubní kartáčky Curaprox a zjistil, že jich dvakrát méně stojí dvakrát více než moje bývalé TePe – ale co si budeme povídat… Nepřeháním to. Nicméně možná budu.
Designové kartáčky (japonské, cha) značky Yumaki jsou to pravé pro všechny snoby, kteří mají svoje drahé hygienické, pečující a zkrášlující přípravky vyskládané napříč celou koupelnou. Jsou dostupné v několika barevných provedeních, propracovaný design zohledňuje jak ergonomii, tak i hygienický aspekt věci, a ohledy na matku zemi z nich jenom prší – použité materiály jsou buď degradovatelné nebo recyklovatelné, Yumaki navíc postrkuje uživatele kartáčků, aby využívali jejich recyklačního programu “Vraťte nám tři kartáčky a jeden vám pošleme zadarmo“.
Co je pro mě největší výhoda kartáčků Yumaki, je ale možnost předplatného – prostě do Yumaki pošlete svoje peníze a Japonci se pak postarají o to, abyste měli každé dva (resp. tři nebo jeden) měsíce nový kartáček v poštovní schránce. No, nestojí to za to?
PS: Pokud jste ještě neviděli, zajděte si do kina na film Submarine (do češtiny bůhvíproč přeložený jako “Jmenuji se Oliver Tate”)
PPS: A až budete mít vypucované zuby, dopřejte si Misfits.
Tags: design, film, lifestyle, zdraví
Nikon F100
Posted by ahasver
(aneb další zbytečný aparát)
Koupil jsem si nový aparát pro fotografii. Mojí (již třetí) analogovou zrcadlovkou se po relativně krátkém vybírání a po vydatné Ondřejově přímluvě stal Nikon F100. Svého času (údajně) nejlepší amatérská kinofilmová zrcadlovka.
Pravda, krasavec to zrovna není, zato poměrně rychle ostří, je příjemně těžký a robustní, dobře se drží v ruce a má řadu custom funkcí, které krasavcům vesměs chybí.
A jak fotí? Zatím mám jenom cvakací fotky ze zkušebního filmu (z něhož jsem polovinu osvítil, protože jsem si nebyl jistý navíjením), ale asi fotí nějak takhle…
Nohy si vyfotil Ondřej.
Tags: fotografie
Broskev marinovaná v rámenu
Posted by ahasver
(Kouzlo Davida Changa)
Je to už víc než rok, co jsem v autobuse hltal stránky Momofuku. Na doporučení Cuketky jsem knihu jednoho dne náhodně vybral z wishlistu na Amazonu a i když jsem po rozbalení chvíli zmateně listoval jejími stránkami a přemýšlel, proč jsem si ji objednal, nikdy jsem její koupě nelitoval. Zápal a vůle Davida Changa hrozily, že mě někde na D2 roztrhnou svojí naléhavostí – nebýt tehdy v autobuse, byl bych dnes kavárníkem… Ostatně – přečtěte si ji sami.
Po roce mi ve schránce přistál další počin z dílny Momofuku a jeho přátel – čtvrtletník Lucky Peach. David Chang svoji cestu k jedné z nejúspěšnějších a nejznámějších restaurací v New Yorku našel skrze japonský rámen a není tedy divu, že je mu věnován i první sešit Šťastné broskvičky (tomu překladu se nejde ubránit). Kdo by čekal newyorskou obdobu Apetitu, byl by zklamán. Časopis není kopií statisíců moderních kulinářských knih a magazínů, naopak jde typicky svojí cestou – receptů poskrovnu, příběhů požehnaně, deníkové zápisy nevyjímaje. Design stojící mimo současné (hlavní) trendy vše jenom podtrhuje a pro mě hodnotu dárku ve žluté obálce znásobuje.
Tags: design, ilustrace, jídlo, média
Update: Berlínské hotely
Posted by ahasver
(s křížkem po funuse)
Jak už to tak bývá, když se člověk pro něco rozhodne, hned se vyrojí milion znejišťujících okolností, nových nápadů a směrů vývoje, pochybností. Takže krátce po rezervaci u Thomase Michelbergera jsem objevil nově otevřený Hüttenpalast, typicky ostalgický projekt – hotel připomínající kempingovou sezónu na Mácháči v plném proudu. Za šedesát euro máte i luxus sdílených sprch.
Ostatně, posuďte sami…
Více na www.huettenpalast.de
