Marc Jacobs

Before leaving the house, take a look in the mirror. Make sure there’s no food in your teeth and your zipper is up. A lot of people don’t take the time to do that.

Tommy Hilfiger

I don’t think you should worry too much about what you look like naked. Once you’re naked, you’ve kind of closed the deal, right? Worry about the outside, because that’s where the decision is made.

Reed Krakoff

Men don’t know enough about being courteous toward women. You should get into a cab before a woman so she doesn’t have to slide across the seat. And you should always go first into a revolving door so she doesn’t have to push—unless it’s moving, then let her go first.

Thom Browne

I don’t have a BlackBerry. I carry a notepad and a pencil—and I don’t use a mobile. I’ve reluctantly moved to a digital camera, but only because they make them so nice and small now that they don’t spoil the line of your suit.

Paul Smith

For a weekend away, a man should bring a simple shirt, two cashmere sweaters, three polos, and one pair of jeans. For shoes, either sandals or light leather moccasins—just the essentials.

Véronique Nichanian

I think it’s very important to look sexy at home. I hate it when people say, “I will take this to the countryside because it’s not fashionable anymore.” I love being well-dressed when nobody’s looking at me.

Jean Touitou

(o výletu a kousek navíc)

V sobotu ráno sedáme do Fauvé (po čtyřech hodinách spánku unaveni k smrti) a vyrážíme do holešovické tržnice. Zeleninové tržiště je zaručeně jeden z nejlepších způsobů, jak v Praze začít den. Po koupi několika kil vitamínů a obří kytice gladiol obléknu kravatu a pokračujeme do Čáslavi. Na náměstí s gotickým kostelem a modrobílým domem zdobeným šlehačkou se účastníme “Ano”, “Ano” obřadu. Rychle, bez otálení, se vzdalujeme do Kutné Hory, kde začíná výlet

Až někdy přijedete, vězte, že severní strana centra, okolo Václavského náměstí, je prostá turistů. Odůvodněně. Po peripetiích (oběd s vůní přilehlého suchého záchodu) objevujeme novou Galerii Středočeského kraje v bývalé jezuitské koleji. Prázdné prostory s čerstvě položenými podlahami, vůní dřeva a zdobným kováním se dají procházet s otevřenou pusou hodiny. Bohužel vám to, pokud jste to tento víkend nestihli, dopřáno nebude, mimořádná akce s jeho koncem ohlásila i svůj. Svatá Barbora, terasa vedle s nádherným výhledem, jižní historická část (ta krásnější) s kavárnou (krásnou, ale s nemilou obsluhou). Pokračuji ve svém zvyku pořizovat si vinné suvenýry z cest, a tak se mi doma chladí kutnohorské, pozdněsběrové i rulandské a především šedé.

Zámek Kačina, honosící se v průvodcích krajinářským parkem, nás překvapuje, překvapivě, zámkem. Park projdeme bez všímání, ale ze zámku jsme u vytržení více než hodinu. Nádherná sloupořadí lemovaná bílými lavičkami, velkoryse prázdné nádvoří, bílé francouzské okenice. Chotkové si uměli žít…

Bohužel, celý den je zataženo, bez širokáče nemá smysl gotiku ani empír fotit a tak se budete muset spokojit s pohlednicemi, ulovenými v kutnohorském antikvariátu.

PS: Asi se dá tak trochu pochopit, že se sem začínám vracet. Se mnou i obrázky a psaní. Snad brzo i o něčem přínosném.

… já třeba tohle 

(aneb Jak to všechno bylo)

DEN 1: Sobotní polední příjezd do Postupimi oslaven objížďkou rozkopaným centrem a květinovou kavárnou. Park Sanssouci, malé Versailles Fridricha Velkého, mě ohromuje svým hýřivým luxusem a rozmařilostí. Podezdívky vykládané malachitem a mořskými mušlemi, plejádou polodrahokamů, sochy z bílého mramoru a symetrie zeleně evokuje doby, kdy peníze skutečně nebyly problém. Na naprosto neuvěřitelný zážitek vršíme ještě bloudění po Postupimi při hledání Einsteinturm, expresionistické stavby připomínající Gaudího a Vetřelce. První večer v kempu překvapuje komfortem a rukama, které se rozpomínají na stavění stanu (na konci výletu je již ze mě expert, který dvouplášťový stan s předsíňkou staví za 12 a složí za 8 minut).

DEN 2: Neděle ráno se nese ve znamení přerušovaného S-ka, které nás do B. veze hodinu. Berlín je úchvatný, jako vždycky, v centru se potí dobrovolníci dozorující maraton a my se uklízíme do stínu blešáků a kaváren na Prenzlauerbergu. Na Arkonaplatzu si koupím mikinu “Praha” pro chladné noci ve stanu, kovový parohy i s jelínkem a námořnický knoflíky. Můj nejoblíbenější blešák v Berlíně si upevňuje svoji pozici. Pokus vykoupat se na Sprévě překazili maratonci, kteří mají v Kreuzbergu cíl a party. Další dvě kavárny, večeře u břehů Sprévy na pohupujícím se molu. Luzia zkouší můj sentiment a vydrží se mnou až do usnutí. S-ko, za dvacetpět minut šťastné shledání s Fauvé na odkladném parkovišti v Postupimi, cesta domů a spát.

DEN 3: MOŘE! Ale až večer. Mezitím popojíždění po Německu, návštěva Naturschutzgebiet Müritz, koupání se v krásném jezeře (příprava na mělké vody Baltu), zastávka v malém městě Güstrow s krásným zámkem, hrázděnými domky, kostelem a kavárnou. Vyhnout se Rostocku a konečně přistát na pláži, u moře plného medúz, chladného větru a zapíchaných kůlů. Racci na nás do noci křičí, asi proto, že před spánkem dlouho sedíme na pláži a kouříme.

DEN 4: Na chvíli máme Bibione - vyvalíme se mezi nudaNěmce, povětšinou tlusté a staré, a stejně jako oni se pečeme a občas to jdeme utopit do 22celsiového moře. Lenošení uzavírá kávička na pláži a pak už nasedáme do golfového žabince - řídím! U brány kempu se střídáme :) Rostock nás ospale a pošmourně vítá, největším zážitkem je dok loděnice předělaný na příměstské obchodní centrum (ať žije udržitelný rozvoj). Podruhé (a naposled, zato pořádně) bloudíme při odjezdu a nakonec i vypouštíme večerní výlet do Warnemünde. Citronový Beck porazil víno na plné čáře a od této chvíle vévodí našim večerům na východoněmeckých plážích. Dvě basy se na konci výletu vejdou i do Fauvégolfu.

DEN 5: Odjezd z Rostocku, kalupem přes Kühlungsborn, který je přes svoje švédské jméno plný německých důchodců a pestrobarevných plážových budek (Strandkörbe), a Rerik, rybářskou vesničku, ve které si nakonec nedám rybu. Unaveni sebou i neplánováním přijíždíme na zázračný ostrov Poel. Přivítá nás malebná selská krajina, koně a krávy pasoucí se na mokřadech, slunce a mraky. V poloprázdném kempu u moře obdržíme klíč k pláži a hned ho využíváme. Po chvíli brodění, čtení a opalování se, jíme večeři a plánujeme další cesty. Náš kemp se jmenuje Leuchtturm, a tak s “No future” a bojkotem plánování vyrážím(e) hledat maják. Po majáku nalézáme i pláže s barevnými útesy, kde trávíme čas vzdycháním a focením. Poel u nás vyhrává na plné čáře a proto na něm setrváme ještě dva dny.

DEN 6: Poelská turistika. Po dopoledni stráveném v polích objevujeme Naturschutzgebiet na severní straně ostrova. U Poelu se nachází miniostrůvek, který oplývá vzácným ptactvem, neuvěřitelně mělkým mořem a nádhernými obrazy. Bere nám dech několik hodin, chvíli společně s nádhernými mladými lidmi, kteří se kousek od nás opalují nazí (první a poslední hezcí nudisté). Když už se nám zdá, že hladina kýče byla navršena přesně na hladinku, ujistí nás o omylu tři slečny, které projíždí mořem na koních. Štípne mě vosa, všechno je skutečnost! Cesta lesem, průhledy na moře, učím Lenku fotit se zrcadlovkou a používat polarizák. Ve vesnici Am Schwarzen Busch si dám vytouženou rybu (ucházející) a radler (vynikající). Pak už nás čeká jen chvilka focení (k ničemu) u mokřad a polí a večer na pláži s obligátním citronovým Beckem a hřebíčkovou cigaretou. Kousek od nás si hraje velká německá rodina a mě znovu překvapuje, jak klidní a pozorní k sobě jsou. Večer u pláže končím tím, že podlehnu všeobecnému nátlaku a okolo jedenácté se nakonec opravdu svléknu a koupu v moři. Krása

DEN 7: Loučení s Poelem. Obrážíme oblíbená místa a poprvé nám nepřeje počasí. Nijak nám to nevadí, stejně si pláž i moře užíváme. Nakonec odjíždíme a z okýnka se loučím s vodní masou. Do října nebo listopadu se asi vidíme naposled… Odpoledne přijíždíme do Lübecku. První krásné město po Berlínu, cihlové katedrály a kostely, v jednom z nich si opatřuji originální tisk z Guttenbergova stroje. “Der Herr ist mein Hirte - Bůh je můj pastýř…” Lübeck je město marcipánu a tak jako každé větší město dnes má svoji čokoládovnu, má Lübeck svoji marcipánovnu. Na pultech leží prasečí šunky, kuřecí stehýnka, jablka, banány nebo vánoční stromečky - marcipánové laskominy. Skvělý dort jíme ve stínu platanu, který nepotřebujeme, protože slunce pořád nesvítí. Když si prohlédneme krásné dvorky ve starém měste, najdeme tu nejkrásnější lübeckou kavárnu, kousek od přístavu. Sotva usedneme, slunce se vzpamatuje. Vetešnictví, přístav, dům Buddenbrokových, spousta achání, velký déšť, před kterým se krčíme pod mojí námořnickou bundou. Zelený žabinec na nás čeká na nejdražším placeném parkovišti za celou cestu a jedeme na čtyřhodinovou odyseu po dálnici směrem na Postupim. Nejhorší řidiči jsou poláci, fuj, hanba. Noc v kempu strávíme omylem zdarma.

DEN 8: Černé svědomí z nezaplaceného kempování mě ráno vyhání ze stanu před šestou a tak se procházíme okolo jezera a zkoumáme okolní domy a parkující plachetnice.  Z široké nabídky nemovitostí si nakonec vybíráme římskou vilu s barokním andílkem na zábradlí. Máme štěstí - je zrovna na prodej nebo vermietung. Po snídani odjíždíme do Alexandrovky, postupimsko-ruské kolonie pro ruské zpěváky. Mezi roubenkami z jiného světa si mojí zrcadlovky všímá okolo procházející mladík a chce se bavit o fotoaparátech… Bez kafe a spánku mozek odmítá sloužit a zmůže se pouze na “Das ist ein analog” a “Ja”. Mladík se i tak povzbudivě usmívá a zůstane posledním člověkem, se kterým se v Německu bavím. Jedeme domů, s bezvýznamnou odbočkou v Pirně, překročení hranic provází znechucení z českých silnic, bordelů a vietnamských stánků. Jsme doma…

Fotky

Z důvodu množství jsem na Flickr dal náhodný výběr fotografií. Pokud má někdo zájem spatřit všechny, jsou mu k dispozici v galerii.

Už je to tak… Po několika nevydařených řidičských pokusech se vypravujeme autem do Německa. Naštěstí se vinou mých spolucestujících má role v samohybu omezí na pouhé připoutání/odpoutání a případné přepínání mezi interprety pečlivě vybranými pro cestu (PSH, Xavier, Lюк, Goldfrapp, Kate Nash, Justice…). Mými společníky budou Lenka (řidič) a krycí jméno AKU 49-72 (řízený). 

Čeká nás Postupim, Berlín, Müritz, Rostock, spousta baltského pobřeží (ostrov Poel, kamenité pláže), Lübeck a Hamburk. Tedy - aspoň si to teď myslím. V rámci rešerší (koupě Lonely Planet Germany, hodiny na Google maps, technická příručka Golfu) jsem zavítal i na Flickr. Můj oblíbenec Godi má pěknou řádku holgofotek z Baltu. Protože moje Holga je v dlouhodobé zápůjčce a ode mě  se žádné nádhery nedočkáte, podívejte se cizím okem, co mě (snad) nemine…

PS: Pokud by se vám stýskalo, pak mezičase doporučuji k samostudiu Kinetic Typography nebo Felliniho.

yet another camera

Koupil jsem si foťák. Ano, není to žádná velká zpráva, okurková sezóna útočí v plné síle i na mě… Ale malý bílý a šedomodrý kompaktní širokáč s haptickým povrchem si mě (minimálně na příštích několik dní) získal. Zatím si strkám prsty do záběru, fotím v příliš tmavých prostředích, kompozici dotvářím šňůrkou a když si foťák roztočím okolo prstu, občas zmáčknu spoušť. Jmenuje se Rainbow

Zatím se můžete podívat na fotky z prvního filmu, do kterých jsem prst nestrčil nijak zásadně (klik na fotku).

Jinak se plánuje dovolená ve vlasti našich milých dederónských sousedů s mírným přesahem do Hamburgu. Prozatimní itinerář - Postupim, Berlín, jezera na cestě k baltu, Rostock, moře, moře, moře, moře, pláž, moře, Lübeck, moře, Hamburg. Těším se

Po deseti měsících jsem zavítal do města na Sprévě. Spojeno s velmi příjemnými i velmi nešťastnými vzpomínkami mě pokaždé překvapí rozporem mysli, který u mě cestou nastane. Snídaně v jídelním voze tuhne v krku a nechce proklouznout, Česko mě před hranicemi svírá svým Švýcarskem, mlhou, labským chladem a pískovcem. První německé nápisy upomínají na dávné MMS a první půlnoční dobrodružství na hranicích. Aber jetzt sind wir grenzenlos…

Berlín mě přivítal v Kreuzbergu - Milch&Zucker oranžová kavárna, první gay (z mnoha) sedící vedle mě, první ristretto (z mnoha) s mlíkem. Procházky přinesly čumendu na prvních dvou blešácích, objevení hasičské fontány a skvělého vetešnictví. Vprostřed deště jsem zmobilizoval telefonické sítě a SMS konverzací odhalil otevírací dobu Neue Nationalgalerie (foto) s Miesovou fasádou venku a skvělými surrealisty uvnitř. Večer mezi provazy vody uplynul pod markýzami a v průjezdech Kreuzbergu, v obchodech s módou a kavárnách s toasty.

Shodou okolností a po loňských narozeninách i plánů, moje neděle v Berlíně začínají i končí na Prenzlauer Bergu s malými odskoky na Hackescher Markt. Vždycky je to skvělá neděle, nejlepší, jak jde. Spousta krásných kaváren, spousta krásných lidí, spousta zážitků. Po roce jsem se znovu vyfotil ve fotobudce a asi jsem se opravdu změnil. Indonéská kuchyně k obědu a kombo kaváren Glücklich (Kauf dich glücklich a Glücklich am Park - foto), bleší trh na Arkona Platzu, kde mají vždy něco super. Nepršelo a večer mě náhoda zavedla na festival mladých designérů v rámci berlínského Fashion Weeku. Pokud cestujete, určitě tu a tam zkuste nastoupit do tramvaje a říct si “na čtvrtý zastávce vystoupim”. Dělám to často, funguje to skvěle
Večer jsem skončil jeden a půlem objetím Berlína po Ringu a četbou Shitaa.

Pondělí byl nákupní den. Skvělá snídaně, croissant s marmeládou a kávou, a pak už MUJI a Fred Perry, kde jsem si koupil boty, co jsem si vybral loni. Po utracení spousty peněz a krátké procházce po Alexplatzu (foto) jsem odjel do “laciného” Kreuzbergu na sushi/oběd, koupit skleničky a do poslední nové a skvělé kavárny Luzia na Oranienstrasse, která stejně jako řada pražských kaváren oplývá zatuchlostí a polorozpadlým zdivem. Nicméně i polorozpadlé zdi se dají v interiéru využít namísto zakrývání a výsledek byl/je velmi podařený. Poslední chvíle v Berlíně jsem využil na rychlý přesun do Glücklich am Park na poslední kávu a vafle.

Celou cestu jsem nafotil na mobil - fotky k vidění zde.
Nafotil jsem i půlku filmu v mym kompaktu Olympusu Trip 35 - série fotek zde.

Žiju

Asi jednou za rok se ocitnu na koncertě hiphoperů… Většinou se tak stane díky W.W.W., objevu, který mi přinesly 4+4+4 Dny v pohybu před čtyřmi (?) lety. Minulý týden jsem poslouchal démonického (byť ne tak vyzáblého) Anděru v podzemí klubu Futurum na Smíchově. I díky účasti Peťo Tázka jsem se vrhl mezi hromadu kluků s rovnýma kšiltama, vějíře rukou ve vzduchu, poskakování a ohlušující randál. Postávaje u sloupu jsem s minimem pohybů ochutnával rytmus a zlobu jednotlivých úderů, WWW jsem vychutnával s nezměněnou pozicí, zavřenýma očima a zaujetím pro text. Naděje umírá poslední, ale prý na ni také jednou dojde…

Asi jednou za pár měsíců se ocitnu na vernisáži. Naposledy to byli diplomanti AVU ve Veletržním paláci. David Böhm mě překvapil narcistní instalací o své osobě s nápisy lokalizujícími jednotlivé exponáty zvenčí expoziční krabice. “Jak si myslím, že vypadám”… Pestrobarevní aváci, někdy s křečí, někdy bez, Petrovy Štěchovice, ochutnávka rakety s nesnesitelným kouřem, absolventi Beranova ateliéru.

Asi jednou za… čas se ocitnu na koncertu České filharmonie. Naposledy včera, kdy v závěru sezóny filharmonici vytasili s Rozmarnými variacemi na Jarní píseň od Mendelssohna-Bartholdyho. Skladby od Trojana, které “jako by” napsal Bach, Mozart, Smetana, Stravinskij nebo Luis Armstrong, by asi překvapily ledaskoho (třeba mě), kdo pořád očekává deklarovanou vážnost vážné hudby. Škála posluchačů zahrnující: turisty čtoucí průvodce Prahou, Japonce bez fotoaparátů, Čechy ve špatně padnoucích oblecích, paní ve středním věku, která se při poslechu předehry k Noci svatojánské nechala natolik unést rytmem, že málem přepadla ochoz balkónku. Mimochodem - skončila velkou extází, při které se začala pomalými a rozvážnými pohyby vysvlékat z šály…

Žiju, tu a tam chodím na výstavy (cca 1 týdně), tu a tam chodím na pikniky, na koncerty, na jógu. Často do kaváren a všem doporučuju tu v Leica Gallery. Žiju, i když se to nezdá. Žiju, i když se tomu občas sám divím. Tu a tam

Dík všem, kdo mě dosud máte ve čtečce

PS: V poslední době hodně čtu. Asi už nečtu moc jiných než dobrých knížek, přesto bych určitě rád sólo zmínil Dotazník od Jiřího Gruši - přečtěte si ho :)

(pivně-odpovědný post)

Nad čím vším může jeden přemýšlet při balení dárků, zvlášť pokud si k tomu vyndá český národní poklad z lednice…
Pokud se člověk delší dobu pohybuje v oblasti CSR, přemýšlí o vztahu firem, marketingu a neziskového sektoru a zná řadu příkladů z praxe, máloco ho překvapí. Určitě slyšel o skvělých projektech, na kterých vydělali všichni, o špatných, na kterých všichni prodělali, nebo o hloupých, na kterých vydělaly komerční společnosti a nakonec na nich tratil koncept samotný. Dokonce i o naivních, kterým ze začátku věřili pouze nadšenci a vložené peníze považovali za utopené a které se nakonec ukázaly jako mnohem prospěšnější pro komerční odvětví než pro neziskovou sféru… Zkrátka a dobře, podobně jako většina jiných komplexních oborů i tento ukazuje, jak nebezpečné je černobílé vnímání světa.

OLPC - geniální projekt, velké zklamání nebo start významných průmyslových inovací? Kdo to ví, odpoví…

Jedním z těch skvělých projektů možná (nebo také ne) mohl být WOBO (WOrld BOttle). Alfred Heineken, prezident pivovaru Heineken International, prý takhle jednou (v roce 1960) seděl na ostrově Curaçao a výhled na pláž pokrytou nevratnými lahvemi příliš  nelahodil jeho oku. Když se rozhlédl okolo sebe, mohl vidět spoustu obyvatel chudého ostrova bez přístřeší a zpustošenou ekonomiku. Myšlenka neměla daleko k činům a Freddy povolal nizozemského architekta N. John Habraken, který mu měl vymyslet takovou lahev na pivo, která by se dala využít jako stavební materiál. Netrvalo dlouho a lahev byla na světě. Koncept nicméně nepřinesl nic víc než dvě ukázkové budovy nedaleko Amsterdamu. Ani nevím, zda je slovo bohužel na místě (otázka přepravy pivních lahví do rozvojových zemí by se možná v budoucnu ukázala stejně ožehavá jako u energetické náročnosti výroby biopaliv)… Každopádně Heineken dalece předběhl svoji dobu a jeho koncept by mohl být představen jako novátorský ještě dnes.

PS: Pokud někomu přijde podobný post zmatený, dlouhý, bezhlavopatý, pak to není množstvím vypitých pokladů, ale nedostatkem spánku, přebytkem dárků k zabalení a vánoční nálady a v poslední řadě i tím (jedním) pokladem.

(ano, vím, že tenhle nápad už mělo milionjedna lidí přede mnou)

Není to ani tak, že bych nechtěl nebo nevěděl, co psát…

Každého pátého prosince si od jisté doby vzpomenu na vysvětlení pojmu ambivalence na příkladu Mikuláše. A můj vztah k Modrému životu je teď… ambivalentní. Někdy se možná najdu, budu se zrovna procházet po Letné, dívat se dolů na Stověžatou a všechno se vrátí na místa, kde to kdysi bylo, a já se vrátím sem.

Do té doby sledujte můj nový blog. Pokud jsem na někoho zapomněl s adresou, omlouvám se. Víte, jak mě kontaktovat. A drazí početní anonymové, v případě zájmu zkuste použít komentář.