Odpoledne

Sedí v kavárně, čte Wild Sheep Chase a čeká… Občas vyloví černočerný deník a černě do něj něco napíše. Čeká.

Mistral znám už dlouho. Kdykoliv jsem v okolí Staroměstské, zasednu v zadní části mezi nahrubo nahozenými stěnami, vedle květináčů s rozmarýnem a dobromyslí, v blízkosti stromů. V přední části je Mistral plný skla a světla, lidí a jednoduchých dřevěných stolů a židlí. Uprostřed najdete bar, za kterým vám připraví poměrně dobrou kávu, která může následovat po vydařeném obědě – ty v Mistralu sice neumí na světové úrovni, ale příjemnost prostředí to bohatě vynahradí. V neposlední řadě ji doplňuje i dětský koutek, malá kajuta plná hraček, domečků a papírových koní.

Zvednou se od stolu a prochází se světem křiklavě barevných kýčů, sedí ve ztemnělém sále, drží se za ruce a sledují fresky Sixtinské kaple.

Rudolfinum do Prahy zas jednou přivezlo světové jméno, tentokrát v podobě Davida LaChapelle. Pokud trochu znáte jeho tvorbu, připravte se na mírné zklamání – nejznámější fotografie v Rudolfinu nenaleznete. Zato vám výstava zprostředkuje vývoj umělce, od černobílých nearanžovaných fotek s neznatelnými náznaky pozdějších “umělin”, přes biblické výjevy po politickou angažovanost a kritiku současného světa.

Večeří a řeší s obsluhou otevření nové pobočky, dělí se o koláč a kafe pije jeden sám.

Home Kitchen je pro mě oáza uprostřed Prahy, místo, kam se už dva roky rád vracím. Přestože jsou moje návštěvy v tomhle “bufetu” s domáckou atmosférou poměrně řídké, lidé v obsluze si mě pamatují a tak nezůstává jenom u příjemných chuťových zážitků, ale vždy je doprovází i příjemná konverzace, ve které zdomácněla témata mojí nikdy neotevřené kavárny, Berlína a dlouhodobě “zatím” neotevřené pobočky Home Kitchen. Pokud se vám nějakou záhadou návštěva Home Kitchen vyhýbá, neváhejte… Těch stopadesát korun jde v centru za oběd lépe utratit jenom těžko.

Oči upírají na abstraktní konstrukci na jevišti a na víčka Filipa Rajmonta mrkající rychlostí letu kolibříka. Mlask!, ozve se hledištěm a rty mima se špulí, zatímco jejich se otočí koutky vzhůru.

Zlatým hřebem mých divadelních zážitků za uplynulých pár měsíců (ono jich nebylo zas tolik hodně), ale i včerejšího večera, se stal Čapek feat. Janáček (remixed by Robert Wilson), aneb “Věc Makropulos” v Národním divadle. Světově nejuváděnější česká opera z Janáčkova pera se v Národním divadla dočkala pod taktovkou legendy experimentálního divadla mnohem stylizovanější formy. Na hraně mezi činohrou a operou pracuje především s barvami a komikou Čapkova textu. Vizuálně strhující podívanou doprovází herecké výkony, které odkazují na éru Osvobozeného divadla, mimy a japonské divadlo Kabuki. Konkrétně postavy Janka, Emmy, vypravěče s hůlkou, ale i Kristíny, která mi v některých momentech připomínala Dorotku na cestě do země Oz, vás nenechají vydechnout.
Zkušení diváci moderního divadla mávnou rukou, mírně znudění a otrávení, ale pokud jste nenároční diváci jako já, budete nadšeni.

Večer končí usazeni v Bukowskim, přes davy mrkají na Viktora za barem a upíjejí rum, každý ve svém koktejlu.

Tags: , ,

Bento box

Když jsem v pátek přišel odpoledne domů, na stole ležela červeno-bílá pruhovaná krabička. Nevím jak vás, ale mě balící papíry od Papelote vždycky potěší bez ohledu na obsah. Koukl jsem na nápis “Všechno nejlepší k narozeninám”, a protože mám dárky rád, jenom jsem pokrčil rameny nad skutečností, že narozeniny jsem měl už dávno a všechny dary byly už předaný, a jal se rozbalovat…
Vždycky papír rozbaluji přepečlivě, abych si ho mohl v případě výjimečných událostí uložit do krabice výjimečných věcí, takže na mě teprve po chvilce vykoukl skvělý Bento box.

bentobox

Většinu dní v roce k obědu jím jídlo, které si sám uvařím. Proto mi box udělal velkou radost. Můžete v něm rozdělovat jídla podle složení i skupenství, má praktické pouzdro i misku na omáčku. Asi si ještě pořídím větší variantu. Bento mi zároveň připomnělo dobu, kdy jsem sledoval Flickr a na něm mamichan, americko-japonskýho bento geeka (v ženském podání). Její set お弁当 obsahuje 828 obědů v japonském stylu.

PS: Pokud si také sami vaříte, prozkoumejte služby Gojee.com a Keeprecipes.com.

Tags: , ,

Broskev marinovaná v rámenu

(Kouzlo Davida Changa)

Je to už víc než rok, co jsem v autobuse hltal stránky Momofuku. Na doporučení Cuketky jsem knihu jednoho dne náhodně vybral z wishlistu na Amazonu a i když jsem po rozbalení chvíli zmateně listoval jejími stránkami a přemýšlel, proč jsem si ji objednal, nikdy jsem její koupě nelitoval. Zápal a vůle Davida Changa hrozily, že mě někde na D2 roztrhnou svojí naléhavostí – nebýt tehdy v autobuse, byl bych dnes kavárníkem… Ostatně – přečtěte si ji sami.

Po roce mi ve schránce přistál další počin z dílny Momofuku a jeho přátel – čtvrtletník Lucky Peach. David Chang svoji cestu k jedné z nejúspěšnějších a nejznámějších restaurací v New Yorku našel skrze japonský rámen a není tedy divu, že je mu věnován i první sešit Šťastné broskvičky (tomu překladu se nejde ubránit). Kdo by čekal newyorskou obdobu Apetitu, byl by zklamán. Časopis není kopií statisíců moderních kulinářských knih a magazínů, naopak jde typicky svojí cestou – receptů poskrovnu, příběhů požehnaně, deníkové zápisy nevyjímaje. Design stojící mimo současné (hlavní) trendy vše jenom podtrhuje a pro mě hodnotu dárku ve žluté obálce znásobuje.

Tags: , , ,

Molo22 sucks big time

(sliby se maj’ plnit)

Včera jsme se s Víťou vypravili na oběd. Po chvilce váhání jsme zamířili do blízkého Mola22. Při jeho otevírání jsem měl docela radost – holešovický poloostrov zrovna neoplývá příležitostmi k příjemnému obědnímu posezení. Hned první návštěva mě z nadšení vyvedla – studenou rajskou omáčkou, rozmočenými knedlíky a ristrettem se studeným mlékem. Jak už to tak bývá, časem jsem přidal další šance. Což se osvědčilo. Do včerejška…

Usadili jsme ke stolu, objednali (já bílý střik a lososový krém, Víťa vodu a těstovinový salát z poledního menu). Střik, voda a krém přišly takřka zároveň, omluvil jsem se a začal jíst. Po půl hodině jsem měl dávno sněděno i vypito. Tou dobou už jsem dokonce 15 minut čekal na další pití. Můj spolustolovník na tom byl hůř – čekal stále na svoje jídlo. Číšník se omluvil a řekl, že se zeptá v kuchyni. Za další čtvrthodinu jsem se ho zeptal já, kdy už nám salát přinese. Po ujištění, že brzy, a další čtvrthodině sezení s kručícím žaludkem jednoho z nás, jsme požádali o účet.
Když se mi podobná situace stala naposledy před dvěma lety v Příčném řezu, omluvili se, přinesli nám náhradní jídlo a celý oběd byl zadarmo. Po hodině marného čekání v Molu22 se dočkáte kyselého pohledu a účtu v plné výši. Pak odejdete jinam na oběd, se zpožděním na všechno, co vás čeká.

Andrew Bird mi nejde z hlavy

Tags: , , ,

Pneumatická hvězdička

(dobrou chuť)

Zatímco já si doma poklidně klohnil (mezi hektickým psaním a psaním) vepřovou panenku na barevném pepři a dijonské hořčici, jinde v Praze oslavovali zisk první hvězdičky od Michelinu v Česku. Moje panenka taky nebyla k zahození, ale lépe asi vaří v restauraci Allegro v hotelu Four Seasons. Ten je známý především častými pobyty celebrit a celebritek. Podle informací MF Dnes hvězdičku Gordonu Ramsayovi vyfoukl před nosem šéfkuchař Andrea Accordi. Ramsay, který na svém kontě má hvězdičky už tři, se netajil tím, že si Prahu pro svou novou restauraci vybral právě proto, že zde žádná restaurace michelinskou hvězdičku zatím nemá. Naproti tomu Accordi tu působí již přes rok v zavedené restauraci a hvězdičku má dosud jen jednu. Tak mu to přejme..

Hvězdičky společnosti Michelin mají dnes již málo společného s pneumatikami. Odrážejí skutečnou špičku v gastronomickém světě a jednu z met pro šéfkuchaře. No ale řekněte sami – nezasloužili si Čechové ocenění, jehož bratříčkem je pupkatý Bibendum, už dávno?

Imprese

(klikejte)

Polní tráva od Maxvela

Největší slávu českému designu ve světě přináší dle mých pozorování zcela zjevně čerstvý designér roku Maxim Velčovský. Ať je Maxim jaký chce, já jsem za tohle rád. Díky. Naposledy se stal nejfotogeničtějším modelem na Design Indaba. Alespoň pro dezeen.

Tags: , , , , , ,