Wanker off, madman

Taky to znáte? Večer jdete do planetária, jen abyste příští den v rozečtené knížce přelouskli nahodilou pasáž o nebuliu? Nebo vás někdo vezme na výstavu Oskara Kokoschky a druhý den o něm vedete zasvěcenou konverzaci s kunsthistorikem, kterého jste právě poznali… Já mám tyhle okamžiky rád, vždycky mě ukotví, dávají mi pocit, že svět funguje, jak má.
Podobný zážitek mi dnes připravili Misfits, můj nový oblíbený seriál.

Misfits

Nepravděpodobní hrdinové již sklidili kdejaké ceny akademie, české lvy, francouzské palmy, maliny, medvědy a všelikou další faunu a flóru. Klišé. Ale nepravděpodobní superhrdinové? Těch asi moc není, ale jsou jimi třeba právě Misfits, banda mladých pseudodelikventů (ano, i ukradené bonbóny se počítají), která při bouřce s padajícími trakaři získá superschopnosti — pokud tedy jste ochotni považovat to, že kdokoliv se vás dotkne, začne vykřikovat “Seš sexy kunda, chci ti pochcat kozy” a chce vás znásilnit, za superschopnost. Hrdiny seriálu po bouřce nenapadne nic lepšího než s pomocí nově nabytých schopností spáchat vraždu a pak už se to s nimi jenom táhne… A co se s nimi táhne? Zjistěte sami.
Misfits provází skvělá kamera, která většinu času připomíná tilt-shift fotografie, soundtrack připomínající náladu Donnie Darka a hlavně humor – britský, břitký, mezinárodní a všesrozumitelný. A taky… Nějaká ta BAFTA proběhla.

Mad Men

Don Drapper je idolem všech frustrovaných pracovníků marketingu, nadějných agenturních kreativců, povýšených staromilců i naivních sekretářek. Pete Campbell je prototyp slizouna, vlezdoprdele a křiváka, někdo, koho můžeme všichni svorně nesnášet. A Betty Drapper v každé epizodě trpělivě předvádí, proč Julianne Moore za svůj výkon v Hodinách získala pouze nominaci na Oscara. Mad Men, pracovníci reklamní agentury v New Yorku na začátku šedesátých let, pohánějí kupředu můj druhý současně oblíbený seriál. Vidím ho po třech letech znovu, takže se o něm zmíním i tady, protože tehdy jsem sem přestával psát.
Dokonalé kostýmy a výprava, jež berou dech, dramatické zápletky a jemné finesy herectví známé z těch nejlepších filmů. Mad Men vás hravě přenesou o 50 let zpátky, do doby, kdy ještě žili praví muži, společenské role nebyly po srandu králíkům a ženy chodily vybraně oblečené i věšet prádlo.

PS: Abych nezapomněl – dnes ráno jsem si četl v The Rest Is Noise: Listening to the Twentieth Century o úvodních tónech Zarathustry, které o několik hodin později zazněly právě v Misfits.

PPS: Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Richard Strauss, alespoň podle Rosse, s posluchači tak trochu zametal. Například tím, že v úvodu opery Salome použil sekvenci tónů známou do té doby jako diabolus in musica pro její neblahé účinky na lidský sluch. Myslím, že to patří k takovým těm drobným radostem, které si jako génius můžete dopřát… A já díky tomu přejel dvě stanice metra.

Tags: ,

Leave a Reply