Broskev marinovaná v rámenu
Posted by ahasver
(Kouzlo Davida Changa)
Je to už víc než rok, co jsem v autobuse hltal stránky Momofuku. Na doporučení Cuketky jsem knihu jednoho dne náhodně vybral z wishlistu na Amazonu a i když jsem po rozbalení chvíli zmateně listoval jejími stránkami a přemýšlel, proč jsem si ji objednal, nikdy jsem její koupě nelitoval. Zápal a vůle Davida Changa hrozily, že mě někde na D2 roztrhnou svojí naléhavostí – nebýt tehdy v autobuse, byl bych dnes kavárníkem… Ostatně – přečtěte si ji sami.
Po roce mi ve schránce přistál další počin z dílny Momofuku a jeho přátel – čtvrtletník Lucky Peach. David Chang svoji cestu k jedné z nejúspěšnějších a nejznámějších restaurací v New Yorku našel skrze japonský rámen a není tedy divu, že je mu věnován i první sešit Šťastné broskvičky (tomu překladu se nejde ubránit). Kdo by čekal newyorskou obdobu Apetitu, byl by zklamán. Časopis není kopií statisíců moderních kulinářských knih a magazínů, naopak jde typicky svojí cestou – receptů poskrovnu, příběhů požehnaně, deníkové zápisy nevyjímaje. Design stojící mimo současné (hlavní) trendy vše jenom podtrhuje a pro mě hodnotu dárku ve žluté obálce znásobuje.
Tags: design, ilustrace, jídlo, média
what is the best moment of the day?
Posted by ahasver
(Záživný small talk)
Touto otázkou začíná každý z mini-rozhovorů na serveru designboom. Zpovídanými jsou především významní designéři, ale i architekti nebo umělci. Předností rozhovorů je nejen jejich stručnost, ale i obsah otázek, které jsou vždy stejné, a rozmanitost odpovědí.
Ke každému z dotázaných přistupují na designboomu stejně, velmi jednoduše a prostě, každý z dotázaných má možnost rozhovor učinit více či méně zajímavým. Idea rozhovorů se strukturou trochu blíží bývalému Týdennímu “Kápněte božskou”. Sada otázek zahrnuje obligátní dotaz na hudbu a četbu nebo banální dotazy na budoucnost lidstva či radu “začínajícím”. Odpovídající nicméně prokazují, že pokud člověk opravdu má co říct, pak žádný dotaz není dost banální…
Navíc existují i banality, které musí být vyřčeny. Proto mě osobně obohatí i “rada” Zahy Hadid:
“you have to be very focused and work very hard,
but it is not about working hard without knowing what
your aim is!
you really have to have a goal.
the goal posts might shift, but you should have a goal.
know what it is that you are trying to find out.”
Mimochodem, z 12 knih, které čte Philippe Starck údajně naráz (já čítávám tak 6 a mám občas chaos), jmenuje Europeanu od Ouředníka. Dalšími zpovídanými byli v minulosti například Ross Lovegrove, Helmut Newton, Oliviero Toscani, Yves Behár, Tadao Ando…
Některé z prací dotazovaných
PS: Mou nejoblíbenější částí dne je poobědní káva v kavárně, okamžik, kdy poprvé ucítím její vůni a srdce mi začne tlouct trochu rychleji. Při psaní tohoto postu poslouchám Uffie (což je dost zvláštní, protože ji většinou poslouchám při vaření). Vedle postele se mi momentálně válí Elkins, Mitchell, Eco a Koukolík.
Tags: architektura, design, inspirace, média, reklama
Zač je toho Ádvojka
Posted by ahasver
(pane Janato, díky)
Nedávno jsem (tuším) v rozhovoru v Respektu, který se týkal schopnosti číst, narazil na konstatování, že žáci ZŠ by se měli naučit nepřestat číst hned po prvním cizím slově, kterému nerozumí. Všechno má ale své meze a řekl bych, že já jsem je objevil, navzdory poměrně aktivnímu čtenářskému životu, až nyní “díky” A2. Konkrétně díky článku pana Michala Janaty, výtvarného publicisty, a jeho kritice českého minimalismu. Citace následuje
… Tato neokázale okázalá nádhera je jistým projevem panteismu, protože se dokonalost zračí v každém detailu jako panteistický spinozovský bůh v každičkém zrnku písku. Cizelérský duch minimalismu je Spinozův Deus sive natura, bůh neboli příroda. Minimalistické vily jsou emanací dokonalosti (dispozic i detailu) v nedokonalosti krajiny či okolní zástavby. Narcismus těchto vil jako by ve vzdáleném echu rezonoval vznešenou prázdnotou božstva české šváchovské přísnosti. Proto jsou tyto na dřeň estetického kánonu přísnosti osekané vily tak asepticky čisté, tak laboratorně vydestilované, tak sebevzhlíživě sublimní. Spíše než pro bydlení jsou jako stvořené pro fotografický objektiv, neboť vytvářejí dokonalou symbiózu formálního jazyka staveb a kompozičních principů fotografií určených pro apartní prezentaci v architektonických časopisech. A tento proces symbiózy pak završují spříznění kritici, heroldi české přísnosti, kteří pak apoteózou této chudoby invencí vytvářejí (nikoli jen?) pomyslný realizační tým, jehož činnost slouží jako výtah do stále vyšších a vyšších pater architektovy slávy. Jenže v těch nejvyšších patrech tak trochu uměle vytvořeného českého architektonického Slavína se tvorba mění v nimbus rozostřující ostré vidění kritiky. Narcis pohrdl láskou nymfy Echo a zrcadlí už jen sám sebe. V narcistních stavbách se nebydlí, neboť jsou určeny k adorování dokonalé oproštěnosti od břemene funkcí a ornamentů…
Pokud jste dočetli až sem, přijměte mé uznání. Podotýkám, že věřím tomu, že rozumím všem slovům i obrazům, i celou stranu takto popsanou jsem přečetl, nicméně po ránu v tramvaji jsem se u slova sublimní začal smát. Děti, tam už klidně můžete přestat.
Uvedená část článku mi nedává přesný smysl dosud, nejspíš proto, že se má mysl vzpírá akceptování toho, že někdo píše složitěji než já. Pane Janato, děkuji Vám tímto za uklidnění některých mých pochyb.
Tags: média
Fascinace autokracií
Posted by ahasver
Přiznávám se. Dostali mě. Pravda – ironického konzumenta není těžké dostat na barvotiskovou monumentálnost a kýčovité hrdinství…
Psal jsem tu o stadionech, produktech totalitních režimů, a dnes jsem dostal do ruky další podobný výtvor. Reklamu Číny a Adidas na… no, na Čínu. Tady je (klik pro větší)
Co právě teď dělám
Píšu si na Skype a icq s několika lidmi, divím se (stále ještě) nad článkem o upřímné miss – “Mám přítele. Ale neslibuju, že spolu vydržíme“, bavím se díky “Girls suck but you don’t” (a při představě “Guys suck but I don’t” prskám smíchy), toužím po Morgensternovi a učím se švédštinu. Poslouchám Toscu. Stahuju šablonu č. 1 (Šohaj) a č. 2 (Batman) od PukPuk. Těším se na zítřejší sushi, netěším na zítřejší zařizování.
Co mě žere
Restaurace Molo 22 trochu sucks, víc připíšu na Flickr (někdy). Český služby, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv
Tags: design, hudba, literatura, marketing, média, osobní, reklama
Vague Nouvelle Tchèque
Posted by ahasver
Na vědomost se dává… Tímto čtvrtkem počínaje vysílá ČT, která v nedávné době udělala tento geniální krok (vizte druhý odstavec), vzorek filmů z české nové vlny. Na Passerovo Intimní osvětlení navazují Ohlédnutí s Čepkem v hlavní roli a veleslavné Němcovo O slavnosti a hostech (a dál už, ČT, ne?).
Takže na čtvrteční večery si na pár týdnů dopředu dopřejte oddych a poznejte i něco jiného než Formana ;) (jako to udělám já)
Update: posledním filmem série bude snímek Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme
Update 2: pan generální Janeček nakonec svoje rozhodnutí změnil, jak jsem zjistil v sobotu. Z interních zdrojů vím, že jej změnil v pátek. Pokud bych mohl naivně doufat, že jsem i já přispěl svojí troškou do mlýna, zdravím na tomto místě pana Janečka
Profesionální půjčka
Posted by ahasver
EURO/RSCG spustila dneškem novou kampaň pro Komerční banku. Začátek už znáte – moje karta. Říkal jsem si, že po kartě by mohly přijít další zajímavé spoty a možná i produkty. Koneckonců, zapadalo by to do mé představy personalizace a kustomizace čehokoliv. Spoty, které se mi dnes dostaly do ruky, sice pokračují v personifikaci produktů, ale jsou o řád horší… A personalizaci (“prodávanou” vlastnost) občas postrádám.
Vždycky mi přijde, že produkty říkají tak o dvě věty víc, než by měly. Kromě toho – opravdu si tam v Expu představujou osobní PIN kód jako exhibicionistu v baloňáku? Nevím, moji kartu bych si vzal domů, exhibicionistu ne. Ale pořád je mi ten chlápek mnohem sympatičtější než profi půjčka…
klik pro video
Shrnutí: produkty: 2; myšlenka: 2; série: 2; provedení: 4; obsazení: 4
PS: Big Mac slaví čtyřicátiny
Černouš
Posted by ahasver
(ze světa zeleného internetu)
Zelený život, marketing, strany i dny jsou již nějakou dobu módní (někteří i za zenitem). Zelený internet je teprve v plenkách, přesto netrpí nedostatkem podnětů. Blogger Mark Ontkush například na počátku roku spočítal, že Google s černým pozadím by díky nižší spotřebě energie ušetřil 750 megawatthodin. Tento post Markovi vysloužil čtyřsetnásobnou návštěvnost jeho blogu…
A inspiroval i australskou společnost Heap Media, která se do černého Googlu opravdu pustila a nakonec jej i spustila. Blackle, jak se jmenuje, má podobnou funkčnost jako Google a na úvodní stránce navíc zobrazuje dosavadní uspořené watthodiny.
Takže, až příště budete chtít gůglit, myslete na planetu a blekujte. Jestli na planetu myslíte často, bookněte si TreeHugger nebo House 2.0
PS: planetě pomůžete pouze při používání CRT displeje… používáním LCD pomáháte víceméně pořád
Tags: ekologie, internet, marketing, média, trendy
Naprosto Realistický Jedinec Voskovec
Posted by ahasver
S očekáváním a horečkou jsem se pustil do četby korespondence dvou mých oblíbenců – Voskovce a Wericha
Na jedné straně překvapivě strhující dopisy dvou z nejvýznamnějších osobností kulturního dění první republiky, na straně druhé ukázka tradičních slabin českého nakladatelství a editorské a redakční práce…
Fádní a odfláknutý přebal jedné z nejvýznamnějších publikací tohoto roku odráží bohužel poměrně zdařile práci nakladatele. Po diskutabilním rozhodnutí “v řadě dopisů doplnit interpunkci a rozdělení na odstavce” přichází již jen nepříjemná překvapení. Na prvních osmi stránkách se čtenář dočká osmi výrazných překlepů, úvody jednotlivých kapitol – zasazení korespondence do časového rámce – postrádají tolik důležité vhledy do osobního života obou aktérů a místo nich nabízí známou historii s nepodstatnými detaily. Poznámkový aparát překládá z angličtiny slova jako “week” a vyhýbá se vysvětlení termínu “treatovat”. První dopisy jsou výhradně adresovány Werichovi a Voskovec v nich odkazuje na dopisy a vzkazy, které mu Werich poslal – proč o nich není alespoň ediční zmínka, když už v knize chybí?
Všechno to lajdáctví ale bohatě vynahrazuje už obsah několika prvních Voskovcových dopisů. Ať už se člověk zaměří na vztah V+W nebo na Voskovcův sloh, určitě nebude zklamán. Oslovení Jeníku jen naznačuje Voskovcovo prázdno, které se projevuje, když popisuje, kde všude by s W rád byl a k čemu že tam ty bary vlastně jsou, když v nich Jeník nesedí. Voskovec tím připomíná milence a jejich vztah nabývá intenzity, plasticity a intimity už jenom tímhle jedním odstavcem. Zároveň se Voskovec projevuje jako člověk s vynikajícím citem pro jazyk. používá zkratkovitá vyjádření, aby nechal vyniknout svojí hru se slovy. Ta je jeho doménou a díky využívání úsporných obratů se nikdy nezvrhne v exhibici a překombinovaná souvětí. Všechno klouže hladce do krku a v břiše to pak příjemně šimrá
Voskovcův velkorysý projev je lék na nesprávné vnímání jeho osoby jako Werichovy dvojky, roztržitého mladíka z černobílých filmů a toho, který Wericha opustil
Tags: čr, literatura, média
