Odpoledne

Sedí v kavárně, čte Wild Sheep Chase a čeká… Občas vyloví černočerný deník a černě do něj něco napíše. Čeká.

Mistral znám už dlouho. Kdykoliv jsem v okolí Staroměstské, zasednu v zadní části mezi nahrubo nahozenými stěnami, vedle květináčů s rozmarýnem a dobromyslí, v blízkosti stromů. V přední části je Mistral plný skla a světla, lidí a jednoduchých dřevěných stolů a židlí. Uprostřed najdete bar, za kterým vám připraví poměrně dobrou kávu, která může následovat po vydařeném obědě – ty v Mistralu sice neumí na světové úrovni, ale příjemnost prostředí to bohatě vynahradí. V neposlední řadě ji doplňuje i dětský koutek, malá kajuta plná hraček, domečků a papírových koní.

Zvednou se od stolu a prochází se světem křiklavě barevných kýčů, sedí ve ztemnělém sále, drží se za ruce a sledují fresky Sixtinské kaple.

Rudolfinum do Prahy zas jednou přivezlo světové jméno, tentokrát v podobě Davida LaChapelle. Pokud trochu znáte jeho tvorbu, připravte se na mírné zklamání – nejznámější fotografie v Rudolfinu nenaleznete. Zato vám výstava zprostředkuje vývoj umělce, od černobílých nearanžovaných fotek s neznatelnými náznaky pozdějších “umělin”, přes biblické výjevy po politickou angažovanost a kritiku současného světa.

Večeří a řeší s obsluhou otevření nové pobočky, dělí se o koláč a kafe pije jeden sám.

Home Kitchen je pro mě oáza uprostřed Prahy, místo, kam se už dva roky rád vracím. Přestože jsou moje návštěvy v tomhle “bufetu” s domáckou atmosférou poměrně řídké, lidé v obsluze si mě pamatují a tak nezůstává jenom u příjemných chuťových zážitků, ale vždy je doprovází i příjemná konverzace, ve které zdomácněla témata mojí nikdy neotevřené kavárny, Berlína a dlouhodobě “zatím” neotevřené pobočky Home Kitchen. Pokud se vám nějakou záhadou návštěva Home Kitchen vyhýbá, neváhejte… Těch stopadesát korun jde v centru za oběd lépe utratit jenom těžko.

Oči upírají na abstraktní konstrukci na jevišti a na víčka Filipa Rajmonta mrkající rychlostí letu kolibříka. Mlask!, ozve se hledištěm a rty mima se špulí, zatímco jejich se otočí koutky vzhůru.

Zlatým hřebem mých divadelních zážitků za uplynulých pár měsíců (ono jich nebylo zas tolik hodně), ale i včerejšího večera, se stal Čapek feat. Janáček (remixed by Robert Wilson), aneb “Věc Makropulos” v Národním divadle. Světově nejuváděnější česká opera z Janáčkova pera se v Národním divadla dočkala pod taktovkou legendy experimentálního divadla mnohem stylizovanější formy. Na hraně mezi činohrou a operou pracuje především s barvami a komikou Čapkova textu. Vizuálně strhující podívanou doprovází herecké výkony, které odkazují na éru Osvobozeného divadla, mimy a japonské divadlo Kabuki. Konkrétně postavy Janka, Emmy, vypravěče s hůlkou, ale i Kristíny, která mi v některých momentech připomínala Dorotku na cestě do země Oz, vás nenechají vydechnout.
Zkušení diváci moderního divadla mávnou rukou, mírně znudění a otrávení, ale pokud jste nenároční diváci jako já, budete nadšeni.

Večer končí usazeni v Bukowskim, přes davy mrkají na Viktora za barem a upíjejí rum, každý ve svém koktejlu.

Tags: , ,