Molo22 sucks big time

(sliby se maj’ plnit)

Včera jsme se s Víťou vypravili na oběd. Po chvilce váhání jsme zamířili do blízkého Mola22. Při jeho otevírání jsem měl docela radost – holešovický poloostrov zrovna neoplývá příležitostmi k příjemnému obědnímu posezení. Hned první návštěva mě z nadšení vyvedla – studenou rajskou omáčkou, rozmočenými knedlíky a ristrettem se studeným mlékem. Jak už to tak bývá, časem jsem přidal další šance. Což se osvědčilo. Do včerejška…

Usadili jsme ke stolu, objednali (já bílý střik a lososový krém, Víťa vodu a těstovinový salát z poledního menu). Střik, voda a krém přišly takřka zároveň, omluvil jsem se a začal jíst. Po půl hodině jsem měl dávno sněděno i vypito. Tou dobou už jsem dokonce 15 minut čekal na další pití. Můj spolustolovník na tom byl hůř – čekal stále na svoje jídlo. Číšník se omluvil a řekl, že se zeptá v kuchyni. Za další čtvrthodinu jsem se ho zeptal já, kdy už nám salát přinese. Po ujištění, že brzy, a další čtvrthodině sezení s kručícím žaludkem jednoho z nás, jsme požádali o účet.
Když se mi podobná situace stala naposledy před dvěma lety v Příčném řezu, omluvili se, přinesli nám náhradní jídlo a celý oběd byl zadarmo. Po hodině marného čekání v Molu22 se dočkáte kyselého pohledu a účtu v plné výši. Pak odejdete jinam na oběd, se zpožděním na všechno, co vás čeká.

Andrew Bird mi nejde z hlavy

Tags: , , ,