Mišelinský hotýlek na kopci
Posted by ahasver
(aneb výlety do Berlína po šedesáté-čtvrté)
Chystám se koncem srpna do Berlína. Opět. Naposledy jsem tam byl před čtrnácti dny.
Základní fakta na mojí obhajobu.
- V Berlíně stále rostou nové a krásné kavárny.
- V Berlíně si lidé staveniště proměňují na pláže, zahrádky nebo stojací wishlisty.
- Napředposledy jsem v Berlíně byl v září a moc jsem si to neužil.
- V Berlíně mi jde dýchat. Líp a víc a svobodněji… Usmívají se na mě sympatičtí muži, mrkají na mě sympatické ženy. Nebo naopak. Každopádně se usmívají a mrkají všichni.
Obyčejně v Berlíně bývám v hostelu, blízko lidem, blízko ruchu, za smysluplnou cenu za 6hodinový pobyt v posteli denně. V poslední době jsem si oblíbil Industrie Palast hostel, který funguje cca 2 roky a nachází se na skvělém místě – na konečné U1 a počáteční M10. Vedle něj stojí přibližně stejně starý Michelberger Hotel. Stará tovární budova přecpaná skvělým designem, kterému z nedostatku slov přezdívám berlínský – neidentifikovatelnou směsí domáckého skandinávského stylu s ost-designem a kreativitou Berlíňanů. Už dlouho na Michelberger zpovzdálí mrkám, on mrká na mě, kroužíme okolo sebe…
V srpnu pojedu do Berlína s někým speciálním, takže je nasnadě, že bych rád výlet speciálně ospeciálnil, když už je k tomu v Berlíně tolik příležitostí. Jednou ze speciálností se tedy stane (pokud nabídne místnost s okny na západ) právě Michelberger Hotel. A všem, kteří tam nebudou, nabízím k ochutnávce aspoň něco málo berlínského designu.
Pokud se vám přístup Berlíňanů k designu (a životu) líbí, stejně jako hotel Thomase Michelbergera, hotel provozuje vlastní, poměrně živý blog, sdílí se světem příběh svého vzniku a vůbec dělá spoustu dalších zajímavých věcí.
Chronografy
Posted by ahasver
(aneb naprosto nezábavný konzumní post s obrázky hezkých hodinek)
Asi si chci koupit nové hodinky. Nezdá se to, ale je to (jako u všeho v mém případě) věda. Samozřejmě, měl bych poměrně jasno, kdyby mi v peněžence povlávaly statisíce, a Philippe Patek nebo Panerai by měli o věrného zákazníka navíc.
Bohužel, stovky tisíc se mi v kapse neválí. Dalším problémem je velikost mého zápěstí, které má obvod celých 17 (!!) cm. Se všemi standardně velkými pánskými hodinkami tedy vypadám jak chlapec, co felezuje v tatínkových šuplících, navíc se mi velké hodinky bůhvíproč líbí. Nakonec jsem našel pár favoritů v ceně od cca 3 do cca 45 tisíc. Které se vám líbí?
PS: Jako perličku přidávám východoněmeckou (a luxusnější) obdobu českých primek. Firma Glashütte po pádu berlínské zdi obnovila svůj věhlas a dnes prodává hodinky v cenách, které začínají okolo 60 000 korun českých. Zaujal mě hlavně model Senator Sixties Square Chronograph.
PPS: Když už mluvíme o východním Německu, pokud se mnou sdílíte lásku k východnímu Berlínu, východoněmecké estetice, japonskému anime a sérii o Jasonovi Bourneovi, neměli byste si nechat uniknout film Hanna. Pro ochutnávku přidávám ukázku ze soundtracku, o který se postarali Chemical Brothers.
A Different Angle
Posted by ahasver
This is one of my favorite moments in modern history… A man with plastic bags in his hands stops a tank on Tian-An-Men square. Don’t forget – there were more than a thousand people actually killed on tian-an-men…
The man was dragged away after he left the spot and noone knows who he is or what happened to him. And for the past years only one photo of him was known and became a canonical image of modern photojournalism.
So this is him. From a different angle. In far left…
(found in a great thread on quora – What are some interesting examples of photographs which show historical figures in unexpected places or company?)
Tags: history, photography
dnešek
Posted by ahasver
(aneb jak to je)
za dnešek jsem:
- zpracoval cca 450 emailů
- zadal cca 40 větších či menších úkolů pro designy, programování, debugging a editory
- upravil kód 18 stránek
- hodinu prezentoval
- dvě hodiny diskutoval o tiskové konferenci a svojí úloze v ní
- strávil 16 hodin v open-space
to poslední je nakonec asi to nejhorší
Tags: osobní
statusy i.
Posted by ahasver
(pod vlivem)
Mám iPhone. A čtu Jirku Vaňka, Jirku od Silvie, co mi rok dělala důvěrníka a občas myla naše nádobí a co je od ní Míša, co tuhle nevděčnou roli převzala a co teď taky občas myje nádobí nebo taky má kočku a co je především od Jakuba, co je od něj Silviin Jirka. Vaněk. A je obleva v lednu. A já mám vlasy a dlouho jsem nic nenapsal. A Jirka, teda ne já ve třetí osobě, ale Vaněk, teda Fiksu Pojka, jo. A jak ho tak čtu, tak mu to závidim. Tak aspoň na chvíli, jako pokus, za pomoci nejmodernějších technologií, znova, zpět, sem. Začnu s nerealizovaným statusem pro FB.
znate tu chvili nepatricny jasnozrivosti uprostred smrtelny unavy? tu prepjatou strizlivost po devatym panaku? buhviproc tak ted vypada muj zivot… chci spat
ps: za poslední dva měsíce jsem nakoupil 7 párů bot… tak nevim
pps: hudební objev za poslední měsíc jsou tyhle Arcade Fire, co jsem nikdy ani moc neposlouchal.
sen
Posted by ahasver
(po dlouhé době, tedy s pozitivním příspěvkem)
po krátkym kafi s lenkou potkávám při odchodu z kavárny petra. petr nevypadá dobře, je nevyspalej, rozcuchanej, zjevně má problémy s alkoholem. mám napůl radost ze setkání, napůl je mi ho líto a tak ho chci někam zatáhnout. petr sám navrhne hospodu. na hospodu vypadá překvapivě čistě a hezky, má velkou výlohu a dřevěný židle, a prý ji provozuje vietnamec. čekáme na lenku a vietnamec se přátelsky, ale trochu zlověstně usmívá. petr si objednává guláš nebo něco jinýho v zemitý, načervenalý barvě, a já postávám s pivem. obklopí mě personál, nejistě koktám, že mají hezkou hospodu a trochu se bojim jejich zlejch, mírně znetvořenejch obličejů. vietnamec vyzve svoje kolegy, aby se zamysleli, jestli ode mě nemůžou něco potřebovat. požádají mě o česnek, stačí stroužek… zaplatím a jdu pro česnek, vezmu rovnou celou hlavičku, jinak to ani nejde. vrátím se zpátky do hospody, kde je zábava v plném proudu, stále v tom samém osazenstvu, jen petrovi přibyl nový přítel, jak už to tak s ním bývá. všechno je mírně zlověstný a trochu jako před výbuchem. stojím na baru, kde všichni platí, je to krátkej dřevěnej pult a já si klepu hranou koruny pro tupou ozvěnu dřeva. pak si uvědomím, že už jsem platil. petr s sebou má novýho přítele, ke kterýmu teď směřujeme. já i lenka se vydáváme po vlastní ose tramvají. místo je okolními obyvateli označeno jako "ten dům, kde nedávno skočil ze schodů do sklepa kluk v masce spidermana a zabil se". petr ještě něco dozařizuje. u kamaráda doma je na plotně vystydlé jídlo, karbanátek a brambory. nevypadjí moc vábně, ale nic jsem nejedl… vrazím je do trouby aohřívám. když konečně dorazí petr s podivným přítelem, nabízím z jídla i jim. namísto čehokoliv mi "hostitel" vezme iphone a zastrčí ho do zásuvky. petr nám nadšeně vysvětluje, jakej je jeho přítel skvělej. jeho byt vypadá jak z osmdesátejch let, je podivně spletitej a disponuje balkonem. přítel má ve tváři pořád zlověstnější a zlověstnější pohled. chodí za mnou jeho kočky, takový angorský, jedna má srst trochu jak míšina, obě mají zlý voči, jak to kočky umí. nechtějí mi dát pokoj dokud je nezačnu hlaadit. k jedný z nich, tmavý, přiblížím ruku a ona vezme do pusy můj malíček a začne ho chamtivě sát. trochu to bolí. prochází okolo mě lenka a říká, že to nevypadá dobře, že se petr bude s tím člověkem prát. neodejde, dokud se s ní nevrátí i petr. mezitím nás mine petr s přítelem a rozebírají fiktivní letopočty fiktivních válek. severská válka, kdy holandsko napadlo itálii, v roce 1912. ale ne, já přece myslel, že to bylo jinak! nechce se mi tady už být. přítel se na mě s úsměvem otáčí (a jakej je to úsměv, bojím se, že i teď z něj mám husí kůži) a já mu koktavě vysvětluju svůj pokus o večeři. je v něm tolik zlýho. s úsměvem nadzvedne utěrku na pekáčku a ukazuje, kolik ještě sekačky má. celej štrůdl. kývám hlavou a chci pryč, moc chci pryč. lenka ne. jdu do obýváku (celý byt je konstruován jako L s úzkou dlouhou kuchyní hned za vchodem, která má po pravé straně kuchyňskou linku, vzadu stůl a vlevo, před vchodem na balkón, lednici. po pravé straně, na začátku i konci kuchyňské linky jsou vchody do obýváku, ošklivý místnosti s tetičkovským hnusoretro designem. tam na mě číhají kočky. vedle vchodu do ložnice (po vstupu do obýváku na pravé straně v zadním rohu) čeká i můj iphone. vyndavám ho ze zásuvky. cestou do kuchyně si beru nožík. je ostrý. kočky jsou mi v patách a najednou jsou i v kuchyni. přítel už má znetvořený obličej, zlej, ošklivej, mám z něho husí kůži právě teď, když to píšu. blíží se ke mně. nevím jak, ale podaří se mi ho vyhnat ven. běží schodištěm, který má uprostřed velkou díru, teda tu za zábradlím.. utíkám ven a z posledních zbytků sil po něm hodím nožík. zraní ho do nohy. začne kvičet, ošklivě, jak podsvinče. utíkám za ním a chci ho zničit, zabít. doběhnu k němu a zvednu ho do výšky. najednou je z něj ošklivá ženská středního věku, trochu tlustá. přehodím ho do mezery mezi schody a letí dolů. hotovo. o půl patra výš se ke schodišti rozebíhá kluk v masce spidermana. skočí
probouzím se
zaznamenáno mezi 5:06 a 5:26 18. 10. 2010, se zavřenýma očima
Tags: osobní
Fashion is fashion, style is style
Posted by ahasver
Try to respect the dress code. To black-tie events I’ve always worn just a black V-neck sweater with a white shirt, a black tie, black trousers, and white Stan Smiths. I’m not trying to be different—it’s just how I feel comfortable. I don’t like when people adamantly go against the grain to make a statement.
Marc Jacobs
Before leaving the house, take a look in the mirror. Make sure there’s no food in your teeth and your zipper is up. A lot of people don’t take the time to do that.
Tommy Hilfiger
I don’t think you should worry too much about what you look like naked. Once you’re naked, you’ve kind of closed the deal, right? Worry about the outside, because that’s where the decision is made.
Reed Krakoff
Men don’t know enough about being courteous toward women. You should get into a cab before a woman so she doesn’t have to slide across the seat. And you should always go first into a revolving door so she doesn’t have to push—unless it’s moving, then let her go first.
Thom Browne
I don’t have a BlackBerry. I carry a notepad and a pencil—and I don’t use a mobile. I’ve reluctantly moved to a digital camera, but only because they make them so nice and small now that they don’t spoil the line of your suit.
Paul Smith
For a weekend away, a man should bring a simple shirt, two cashmere sweaters, three polos, and one pair of jeans. For shoes, either sandals or light leather moccasins—just the essentials.
Véronique Nichanian
I think it’s very important to look sexy at home. I hate it when people say, “I will take this to the countryside because it’s not fashionable anymore.” I love being well-dressed when nobody’s looking at me.
Jean Touitou
Tags: fashion
Havířinou vonící
Posted by ahasver
(o výletu a kousek navíc)
V sobotu ráno sedáme do Fauvé (po čtyřech hodinách spánku unaveni k smrti) a vyrážíme do holešovické tržnice. Zeleninové tržiště je zaručeně jeden z nejlepších způsobů, jak v Praze začít den. Po koupi několika kil vitamínů a obří kytice gladiol obléknu kravatu a pokračujeme do Čáslavi. Na náměstí s gotickým kostelem a modrobílým domem zdobeným šlehačkou se účastníme “Ano”, “Ano” obřadu. Rychle, bez otálení, se vzdalujeme do Kutné Hory, kde začíná výlet
Až někdy přijedete, vězte, že severní strana centra, okolo Václavského náměstí, je prostá turistů. Odůvodněně. Po peripetiích (oběd s vůní přilehlého suchého záchodu) objevujeme novou Galerii Středočeského kraje v bývalé jezuitské koleji. Prázdné prostory s čerstvě položenými podlahami, vůní dřeva a zdobným kováním se dají procházet s otevřenou pusou hodiny. Bohužel vám to, pokud jste to tento víkend nestihli, dopřáno nebude, mimořádná akce s jeho koncem ohlásila i svůj. Svatá Barbora, terasa vedle s nádherným výhledem, jižní historická část (ta krásnější) s kavárnou (krásnou, ale s nemilou obsluhou). Pokračuji ve svém zvyku pořizovat si vinné suvenýry z cest, a tak se mi doma chladí kutnohorské, pozdněsběrové i rulandské a především šedé.
Zámek Kačina, honosící se v průvodcích krajinářským parkem, nás překvapuje, překvapivě, zámkem. Park projdeme bez všímání, ale ze zámku jsme u vytržení více než hodinu. Nádherná sloupořadí lemovaná bílými lavičkami, velkoryse prázdné nádvoří, bílé francouzské okenice. Chotkové si uměli žít…
Bohužel, celý den je zataženo, bez širokáče nemá smysl gotiku ani empír fotit a tak se budete muset spokojit s pohlednicemi, ulovenými v kutnohorském antikvariátu.
PS: Asi se dá tak trochu pochopit, že se sem začínám vracet. Se mnou i obrázky a psaní. Snad brzo i o něčem přínosném.
Tags: cesty, design, fotografie, osobní, život
Někdo má hrad…
Posted by ahasver
… já třeba tohle
Tags: fotografie, osobní
Fauvé nach Ostzé II.
Posted by ahasver
(aneb Jak to všechno bylo)
DEN 1: Sobotní polední příjezd do Postupimi oslaven objížďkou rozkopaným centrem a květinovou kavárnou. Park Sanssouci, malé Versailles Velkého Fridricha, mě ohromuje svým hýřivým luxusem a rozmařilostí. Podezdívky vykládané malachitem a mořskými mušlemi, plejádou polodrahokamů, sochy z bílého mramoru a symetrie zeleně evokuje doby, kdy peníze skutečně nebyly problém. Na naprosto neuvěřitelný zážitek vršíme ještě bloudění po Postupimi při hledání Einsteinturm, expresionistické stavby připomínající Gaudího a Vetřelce. První večer v kempu překvapuje komfortem a rukama, které se rozpomínají na stavění stanu (na konci výletu je již ze mě expert, který dvouplášťový stan s předsíňkou staví za 12 a složí za 8 minut).
DEN 2: Neděle ráno se nese ve znamení přerušovaného S-ka, které nás do B. veze hodinu. Berlín je úchvatný, jako vždycky, v centru se potí dobrovolníci dozorující maraton a my se uklízíme do stínu blešáků a kaváren na Prenzlauerbergu. Na Arkonaplatzu si koupím mikinu "Praha" pro chladné noci ve stanu, kovový parohy i s jelínkem a námořnický knoflíky. Můj nejoblíbenější blešák v Berlíně si upevňuje svoji pozici. Pokus vykoupat se na Sprévě překazili maratonci, kteří mají v Kreuzbergu cíl a party. Další dvě kavárny, večeře u břehů Sprévy na pohupujícím se molu. Luzia zkouší můj sentiment a vydrží se mnou až do usnutí. S-ko, za dvacetpět minut šťastné shledání s Fauvé na odkladném parkovišti v Postupimi, cesta domů a spát.
DEN 3: MOŘE! Ale až večer. Mezitím popojíždění po Německu, návštěva Naturschutzgebiet Müritz, koupání se v krásném jezeře (příprava na mělké vody Baltu), zastávka v malém městě Güstrow s krásným zámkem, hrázděnými domky, kostelem a kavárnou. Vyhnout se Rostocku a konečně přistát na pláži, u moře plného medúz, chladného větru a zapíchaných kůlů. Racci na nás do noci křičí, asi proto, že před spánkem dlouho sedíme na pláži a kouříme.
DEN 4: Na chvíli máme Bibione – vyvalíme se mezi nudaNěmce, povětšinou tlusté a staré, a stejně jako oni se pečeme a občas to jdeme utopit do 22celsiového moře. Lenošení uzavírá kávička na pláži a pak už nasedáme do golfového žabince – řídím! U brány kempu se střídáme :) Rostock nás ospale a pošmourně vítá, největším zážitkem je dok loděnice předělaný na příměstské obchodní centrum (ať žije udržitelný rozvoj). Podruhé (a naposled, zato pořádně) bloudíme při odjezdu a nakonec i vypouštíme večerní výlet do Warnemünde. Citronový Beck porazil víno na plné čáře a od této chvíle vévodí našim večerům na východoněmeckých plážích. Dvě basy se na konci výletu vejdou i do Fauvégolfu.
DEN 5: Odjezd z Rostocku, kalupem přes Kühlungsborn, který je přes svoje švédské jméno plný německých důchodců a pestrobarevných plážových budek (Strandkörbe), a Rerik, rybářskou vesničku, ve které si nakonec nedám rybu. Unaveni sebou i neplánováním přijíždíme na zázračný ostrov Poel. Přivítá nás malebná selská krajina, koně a krávy pasoucí se na mokřadech, slunce a mraky. V poloprázdném kempu u moře obdržíme klíč k pláži a hned ho využíváme. Po chvíli brodění, čtení a opalování se, jíme večeři a plánujeme další cesty. Náš kemp se jmenuje Leuchtturm, a tak s "No future" a bojkotem plánování vyrážím(e) hledat maják. Po majáku nalézáme i pláže s barevnými útesy, kde trávíme čas vzdycháním a focením. Poel u nás vyhrává na plné čáře a proto na něm setrváme ještě dva dny.
DEN 6: Poelská turistika. Po dopoledni stráveném v polích objevujeme Naturschutzgebiet na severní straně ostrova. U Poelu se nachází miniostrůvek, který oplývá vzácným ptactvem, neuvěřitelně mělkým mořem a nádhernými obrazy. Bere nám dech několik hodin, chvíli společně s nádhernými mladými lidmi, kteří se kousek od nás opalují nazí (první a poslední hezcí nudisté). Když už se nám zdá, že hladina kýče byla navršena přesně na hladinku, ujistí nás o omylu tři slečny, které projíždí mořem na koních. Štípne mě vosa, všechno je skutečnost! Cesta lesem, průhledy na moře, učím Lenku fotit se zrcadlovkou a používat polarizák. Ve vesnici Am Schwarzen Busch si dám vytouženou rybu (ucházející) a radler (vynikající). Pak už nás čeká jen chvilka focení (k ničemu) u mokřad a polí a večer na pláži s obligátním citronovým Beckem a hřebíčkovou cigaretou. Kousek od nás si hraje velká německá rodina a mě znovu překvapuje, jak klidní a pozorní k sobě jsou. Večer u pláže končím tím, že podlehnu všeobecnému nátlaku a okolo jedenácté se nakonec opravdu svléknu a koupu v moři. Krása
DEN 7: Loučení s Poelem. Obrážíme oblíbená místa a poprvé nám nepřeje počasí. Nijak nám to nevadí, stejně si pláž i moře užíváme. Nakonec odjíždíme a z okýnka se loučím s vodní masou. Do října nebo listopadu se asi vidíme naposled… Odpoledne přijíždíme do Lübecku. První krásné město po Berlínu, cihlové katedrály a kostely, v jednom z nich si opatřuji originální tisk z Guttenbergova stroje. "Der Herr ist mein Hirte – Bůh je můj pastýř…" Lübeck je město marcipánu a tak jako každé větší město dnes má svoji čokoládovnu, má Lübeck svoji marcipánovnu. Na pultech leží prasečí šunky, kuřecí stehýnka, jablka, banány nebo vánoční stromečky – marcipánové laskominy. Skvělý dort jíme ve stínu platanu, který nepotřebujeme, protože slunce pořád nesvítí. Když si prohlédneme krásné dvorky ve starém měste, najdeme tu nejkrásnější lübeckou kavárnu, kousek od přístavu. Sotva usedneme, slunce se vzpamatuje. Vetešnictví, přístav, dům Buddenbrokových, spousta achání, velký déšť, před kterým se krčíme pod mojí námořnickou bundou. Zelený žabinec na nás čeká na nejdražším placeném parkovišti za celou cestu a jedeme na čtyřhodinovou odyseu po dálnici směrem na Postupim. Nejhorší řidiči jsou poláci, fuj, hanba. Noc v kempu strávíme omylem zdarma.
DEN 8: Černé svědomí z nezaplaceného kempování mě ráno vyhání ze stanu před šestou a tak se procházíme okolo jezera a zkoumáme okolní domy a parkující plachetnice. Z široké nabídky nemovitostí si nakonec vybíráme římskou vilu s barokním andílkem na zábradlí. Máme štěstí – je zrovna na prodej nebo vermietung. Po snídani odjíždíme do Alexandrovky, postupimsko-ruské kolonie pro ruské zpěváky. Mezi roubenkami z jiného světa si mojí zrcadlovky všímá okolo procházející mladík a chce se bavit o fotoaparátech… Bez kafe a spánku mozek odmítá sloužit a zmůže se pouze na "Das ist ein analog" a "Ja". Mladík se i tak povzbudivě usmívá a zůstane posledním člověkem, se kterým se v Německu bavím. Jedeme domů, s bezvýznamnou odbočkou v Pirně, překročení hranic provází znechucení z českých silnic, bordelů a vietnamských stánků. Jsme doma…
Fotky
Z důvodu množství jsem na Flickr dal náhodný výběr fotografií. Pokud má někdo zájem spatřit všechny, jsou mu k dispozici v galerii.
Tags: berlín, fotografie, osobní, výlet
